Láska je řízená náhoda

Prohlásil jsem u příležitosti přání všeho nejnej své pokrevní větvi na stromu rodiny k nějakým narozeninám či čemu. S tím přání jsem zároveň vyjádřil naději, že si lásku nějak zařídí.

Říkal jsem své milé větvi: „Asi sis všimla, že ti vlastně nepřeju nic jiného než chlapa a lásku, protože všechno ostatní, zážitky, služby, cokoli vlastně, je k mání za prachy, jen tyhle dvě věci musíš dostat zadarmo od osudu, to můžeš špendlíčkem přehrabat náměstí, nebo jak říkal major Terazky: „Ako červené myši budete rypákmi ryť zemeguľu,“ a nenajdeš nic. Prostě někde a někomu se láska nejen že nevyskytuje, ale přímo před ním utíká.

Můžeš být hodná a modlit se, můžeš sedávat poslušně v koutě, prdlačky, nic nedostaneš, je to nespravedlivé, ale opravdu nedostaneš vůbec nic, to musí přijít samo a buď to je anebo není, jen musíš být pořád připravena svou náhodu řídit. Říká se tomu také uchopit příležitost za pačesy.

Já myslím takovou tu velkou lásku, ne nějaký obyčejný vztah, co jich kolem sebe vidíš tisíce, to jsou takové ty lásky rozumné jako příkaz k šetření elektrickým proudem, ale já ti přeju lásku dravou jako rockový koncert, drsnou jako facka v Neanderthalu, něžnou jako pavoučí dech, zkrátka takový ten medeček do čajíčku, takovou tu voňavou a horkou šťávičku na všední brambory, štěstí na takovou lásku ti já přeju. A nemysli, že si ji nedokážeš zařídit. Nima problema, jak říkají bratři jižní Slované.

Jen si musíš dát bacha na velká slova, utíkej od těch, co je pronášejí, jako Usain Bolt za rekordem, tak to už na tom světě chodí, všechna velká slova maskují zcela obyčejné věci, jsem už z těch, co nevěří na velká slova, už nevěřím slovům miluji tě, jsi mým osudem, já bych pro tebe zemřel, zato mě dokáží dostat obyčejná slova: škoda, že jsme se nepotkali dřív nebo s tebou bych chtěla mít dítě.

Pohříchu lidi dnes učí mluvit scénáristé a je to ke škodě nejen jazyka ale i vyjadřovacích schopností obecně, když slyším mladé milence jak neskutečnými, neživými a patetickými slovy komunikují, je mně divně, oni nemohou znát skutečný význam těch vazeb a obratů, oni si místo ahoj říkají miluji tě, drahoušku, co ale budou říkat, až pocítí skutečnou lásku, protože zatím jsou jenom spolu na čundru, zatím ještě neměli možnost osvědčit jeden druhému, jaký vlastně jeden nebo druhý doopravdy jsou, to se pozná až se bude řešit něco víc, než jen do které hospody dnes večer půjdeme nebo kdo postaví vodu na čaj (když je jeden moc a moc zamilovaný, tak potom uklidí hrníčky do myčky).

A tak ti přeju chlapa, který sice neříká často velká slova (ale když je to tak sladké, já vím, proto také říkám neříká často a ne neříká vůbec) ale s kterým je zábavné i ztroskotání na pustém ostrově,“ ukončil jsem přáníčko.

Mohlo by tě také zajímat, že jsem se zajel podívat na nové obchodní středisko, bylo to fajn, počasí pod mrakem, cesta krásně ubíhala, silnice poloprázdné, obchody jakbysmet, zboží krásné, až tě tam zavleču, budu už vědět, kam zamířit, když budeš chtít kabelku nebo parfém, ať tam zbytečně nebloudíme, je to pojato megalomansky, prostředí rádoby exkluzivní, já se v takových interiérech necítím dobře. Jsou lidé, co jim ten pocit „velkého světa“ dělá dobře, jenže to jsou ti, kteří nevědí, že takové superprojekty nemají se skutečným a natož velkým světem nic společného, že toto jsou berličky pro poléčení mindráků proletářů.

Všude na světě jsou hoši a dívky, co se učili moc a moc, jenže to vzdělání jim nějak nesecvaklo, nezapadly jim ty informace do sebe a tak pořád hledají cestu, jak z té situace ven bez porušení opiového zákona, pořádají přednášky, studují hermetické nebo okultní vědy, zabývají se parapsychologií, jógou, kvantovými teoriemi, homeopatií, mluvíš s nimi a oni touží vzbudit dojem, že právě dopsali vědeckou práci na téma chování kvarků v silném magnetickém poli, nula nula nic, prázdná sláma.

Nákupní centra na mě působí podobně, hrají se na něco, co nejsou a nikdy být nemohou právě pro své rozměry přesahující lidskou obyčejnost, jako ti nedovzdělaní lidé, je to napodobenina prosté reality, připadá mně takový superobchod jako čnící kámen v horském potoce, každá vlnka o něj musí nutně zavadit ale žádná se u něj nezdrží a spěchá dál, buď poznávat další kameny, nebo se rozplynout v zátočině, podle toho kam to vlnku táhne, kameny však trčí na svém místě než je bezpočetné vlnky docela rozemelou.

Ale u tebe jsem si docela jist, že nejsi z těch typů, co pracují na nějakém celoživotním duševním projektu a někdy zapomenou pro ten megaprojekt na každodenní radůstky. A víš, kam tě vezmu příště? Projdeme se ke zbořené hájovně pod Vlčákem, z polorozpadlé kamenné stáje tam udělali lesní dělníci docela kouzelné místečko, je dost daleko od hlučícího davu aby tam bylo zatěžko dojít vandalům a nositelům jiných komplexů, takže se dá očekávat, že tam bude hezky ještě nějakou dobu, za potokem je zapomenutý sklep ve svahu, už ten vstup do sklepa, tam jsem zůstal stát v zamyšlení notnou dobu, představoval jsem si, jak tam chodili před sto lety lidé pro brambory nebo mrkev, jak se dotýkali toho kamene, svítili si tam svíčkou, imaginace zase jednou práskla do koní.

A před vchodem do toho sklepa vysypeme pískem, co si přineseme v kapsách, minimandalu, můžeš se tam zamyslet nad vztahem toho obrazce k povaze autorově, je to přece už skoro vědní disciplína, jenže se trošku přitom pozapomíná na fakt, že tvorba mandal je v Tibetu týmová práce, takže by bylo spíše na místě hovořit o team spirit, abych použil výrazu, který se dnes v téhle zemi používá namísto označení Brigáda socialistické práce.

Do Evropy se tvorba mandal transformovala na individuální sport, dokonce se vydávají předtištěné předlohy, něco jako pro vyšívání či tak něco, to už s duchovním světem mandal a jejich filosofickoesoterickým významem takřka nemá nic společného, zase ten krásný český dvojí zápor, když jsme u té mluvnice, častěji nemáme něco než nic. A také ti přeju, abys potkala chlapa, který se mandalám nesměje.