Koukej, jak ten čas letí…

Kdysi mně kamarád řekl: „Začínám se od tebe učit, že mám na všechno moře času. Na všechno, co spěchá. Ale na to ostatní ho mám zase zoufale málo, co s tím?“

A já na to: “To je jen první pohled, ta pružnost času, to je jen první plán, to je ta čapkovská relativita “Kéž by dva dny bolení zubů trvaly tak krátce jako dva dny dovolené.“

Druhým stadiem pro tebe budiž uvědomění si rytmu času, jeho neměnného kosmického tempa, uvědomění si, že každá sekunda trvá přesně jednu jedinou sekundu, ani déle, ani kratčeji. Uvědomění si, že sekunda bolesti je naštěstí pouhou sekundou stejně jako sekunda slasti je bohužel také jen právě tou jedinou sekundou.

Já to mám spřaženo s hudbou, když se mně zdá, že se jaksi rozcházím s rytmem svého času (lidé obyčejně říkávají v takových chvílích, že se cítí uštvaní nebo naopak, že se nudí), okamžitě se snažím probrat a začít vnímat rytmus času, jako bych si v hlavě pustil virtuální metronom, který mně zase pomůže nahodit ten kopák, co jede tvrdou přízvučnou a jsem zase připraven k tanci. A dnes, po všech těch létech tréninku, už mně stačí opravdu jen pár těch vědomých přesně stejně dlouhých sekund a jsem zase na vlně svého usmívajícího se rytmu času.

Třetím a nejdokonalejším stadiem je zastavení času v sobě a to umí jen zvláště pečlivě vycvičení lachtani (tohle až si přečte moje dcerunka roztomilá, moje zenová sestra, černá kronika zase bude mít o čem psát, až se potkáme, já totiž jsem kdysi některé její ásany označil za lachtaní nápravný tělocvik), já toho zatím nejsem mocen, já když se pokusím zastavit čas a meditovat, tak u sousedů musí zesílit televizi.

A o našem žvýkačkovém vnímání času vědci vědí vovno. Chtěl jsem to říct nějak hezky a vtipně, třeba že všechna slova v té dosti dlouhé větě budou začínat na “V“, ale nezdařilo se. Ale bylo by to hezké, všechna slova na V, to bych vypadal jako všichni ti směšní, signující bezmyšlenkovitě viktorku při každé sebenevhodnější příležitosti.

Není jediných televizních zpráv, aby nějaký terorista, osvoboditel nebo politik z rozvojové země jako je Česko nebo Mali, neukazoval, za příslušného zubení se do objektivu, dva vztyčené prsty, připomínajíce čelní stěnu lokomotivy z doby německé okupace. Mimochodem, moc by mě zajímalo, kolik z těch viktorkářů mezi našimi politiky a bezmyšlenkovitě je napodobující veřejnosti ví, že s viktorkou přišli jako první do našich zemí Němci. To opravdu žádný z nich neví, že před pouhými šedesáti pěti lety v protektorátu Čechy a Morava autobusy a lokomotivy jezdily pod velkým V jako Viktoria? Že velké fau bylo málem I na toaleťáku? Podnět pro konzervativce: Neměla by se viktorka zakázat jako symbol nacizmu?

Kdyby totiž vědci věděli, příteli drahý, nebudou bádat, nýbrž zdůvodňovat, dokud bádají, vědí vovno,“ řekl jsem mu tehdy. Chtěl jsem sice o relativitě obecně a subjektivnímu rytmu vnímání toku času zvláště pokračovat dál, ale pak jsem si řekl, že kamarád nemusí vědět hned všechno. Kosmonauti také nenasedají hned do Apolla, nýbrž v dětství začínají vlaštovkami z papíru, on je u těch vlaštovek, já se právě nacházím v období papírových draků.

A ještě jsem mu o relativitě vnímání měl říci: “Bratře, tohle přece neplatí jen o čase, i když časem se dá plýtvat nejsnáze, plýtvat časem umíme každý od narození ani na to není potřeba bůhvíkolik talentu. Mnozí svůj čas proplýtváme, aniž bychom si uvědomili, že stačilo málo a stali bychom se králi svého času. Takhle se občas staneme jen svého času králi. Navíc u plýtvání časem zatím ještě málokdo dokážeme říct: „Proplýtval jsem svůj čas!“ Vždycky si uvědomujeme jen plýtvání věcmi, plýtvání časem si veledůležitě dokážeme podložit naprostou nezbytností nějaké své zbytečnosti.

A tak plýtváním nazýváme zatím zpravidla plýtvání věcmi. Například jídlem, tam tomu rozumíme nejlépe. Všichni víme, že chamtivost a obžerství jsou ne-li bratři, tak první bratranci. Když sežeru víc, než musím, uzurpoval jsem pro sebe něco, co mohlo postačit jinému a co bude někde nebo někdy zatraceně chybět. Krásně je to také vidět na přírodním bohatství, lidé, co mají dost peněz, je ve svých moderních zámcích a tryskáčích spotřebovávají, jakoby jeho zásoby neměly nikdy dojít. Zřejmě jim stačí myšlenka, že jejich děti zemřou poslední.

Ale totéž platí přece i o čase. Příroda má času dost, to je její největší bohatství a náš největší bič, čas, ta nejlacinější věc, co nejde koupit za žádné peníze na světě. Čas, to je námět k zamyšlení, chamtivci jsou zde a budou k obveselení soudných i v budoucnu křečkovat do svých spíží, ale zkus uskladnit kousek času. Na smrt nemocní by nám mohli vyprávět. Čas je stejně dlouhý v bolestech a stejně krátký v radosti chudému jako bohatému, jen sytý jeho nemilosrdný tok jaksi snáší líp, že jo? A navíc, všichni dobří diktátoři jsou vždy povzneseni nad neštěstí, která způsobili.