Když jsem chodíval do místního rokáče.

Dneska už je zrušený, ale tehdy byl vzrušený. Měli jsme tam takové období, kdy se všichni pokoušeli psát. Kluci převážně prózu, u děvčátek zpravidla šlo verše.

Přinesla mně jednou k posouzení svou věc mladinká dívenka, byla to taková ta dětinská klasika, nedospělá ani do stadia bezchybného pravopisu. Ona to víceméně cítila, nebyla zase až tak sebestředná, jenže ta věcička byla opravdu slabá. Leč jak už tak jsem měkkosrdcatý, neuměl jsem jí otevřeně říct, že to je nebetyčná amatérština a to bych ještě urazil všechny amatéry v Africe. Četli jste někdy africkou poezii z doby tak před padesáti lety? Tak vidíte, že mám pravdu.

Jí jsem tehdy řekl: „Ale proč, je to tvé, to je tvoje vidění světa, co na tom, že tomu nerozumím, však také nenosím tvou hlavu, tady je důležité, aby se s tím někdo ztotožnil, kdokoli, tedy nikoli ztotožnil s těmi věcnými atributy a ději, ale s takovým pohledem na svět, a jak jinak ho najdeš, než že to zveřejníš a on nebo ona si to přečtou, třetí cesta není, omlouvám se.“

Ona ale nechtěla být spokojená, znáte ty lidi, co se pídí po něčím opravdovém ale skutečně opravdovém a pravdivém názoru za každou cenu a nespokojí se s první lží, kterou jim milosrdně nabídnete: „Ježíšmarjá, tos mě teda uklidnil. Tak je to sračka nebo ne?“

A tady už nebylo zbytí, musel jsem odkrýt své karty: „No, dost je, ale věřím, že holky to tak nějak mají, chlapečkům se prostě holčičí vidění světa nemusí líbit, hodně je to vidět třeba na obrázkách nebo muzice, když holka přitvrdí, je to vždycky směšné nebo smutné, ale nikdy normální, prostě jsou jiné, ale ten text, no celkem nic moc, ty předešlé jsou lepší, cítíš ten falešný patos z vět jako: „Cítím tě hluboko v sobě, víš?“ nebo „Dívala jsem se mu do očí, bože do těch jeho temných hlubin, a hledala v nich odpověď.“

No jo, není každý den posvícení, víš co, zkus zpracovat ten text, jako bys měla týden blbec, to by se mohlo líbit, přidej pár vtipných přirovnání, klidně přeháněj, na tom přece vůbec nezáleží, klidně si tam něco vymysli nebo od někoho opiš, když to bude sranda, můžeš tam vpasovat i vážnou větu a nebude to tak obtěžkaný text jako je tahle „Poslední tichá tečka,“ do řiti, to je jako kondolence, jenže my kluci od pípy bychom spíše napsali Poslední tichá bečka!!!

A co myslíte, že ona na to? Chachá, ona a předělat báseň? Jala se smolit další a další. A co z ní mohlo jiného vzejít, než že se vrhla do víru kalorií a napsala verše o pečeném bůčku? Dobře vím, co jsem do ní svými konzultacemi vložil. „To je, sestro, ta pravá poetika všedního dne,“ říkal jsem jí s úsměvem, „to my se jen tak hrajeme na velké humanisty ale jinak jsme jen hosté na zabíjačce, takhle ovárek nebo vařená jatýrka, horká, z ovarové polévky, posolit a jen tak ukusovat, také jsme dělávali mozeček na cibulce s vajíčkem, nebo krev jen tak sraženou na sádle a cibulce s vajíčkem, sakra, to byla poezie, a ne J.A.Krchovský a podobní buditelé.“

„Kdysi jsem udělal tlačenku z uzených kolen,“ pokračoval jsem, „přitáhl jsem ji do hospody, chodíval tam tehdy jeden kanadský Indián, už jsem ti o něm říkal, to byl ten, co nepoznal, že na něj mluvím anglicky, to nebylo proto, že bych anglicky neuměl, po pátém pivu mluvím anglicky líp než Robinson Jeffers, ale tohle muselo být tím, že on pocházel z frankofonní oblasti Kanady, tím to muselo být, no jasně, tím to bylo!“

Byl, teda určitě ještě je, jen se přesunul zase o kus světa dál, skvělý bluesový kytarista, hrával s úžasným feelingem Stevie Ray Waughna, spodek mu hrávali naši slováčtí bigboši, docela to do sebe šlo. Tak nejdřív tu tlačenku do sebe soukal se vší vehemencí, jíž je takový kočující karibú schopen a teprve poté se neprozřetelně zeptal, z čeho je to vyrobené. Mohl jsem mu říct, že je to uzený opěšalý český losos ale měl jsem zrovna období pravdomluvnosti a tak jsem jako Jarda Metelka odvětil po pravdě, že jsou to „smoked pork knees.“ Dlouho a úporně zvracel. „To je to pravé české delta blues, to zahraj, makovče,“ řekl jsem mu česky a nechal ho v pankejtu, ať se dál opírá o svého fendera stratocastera.