Kam jedete na dovolenou?

Dneska cestují lidé nejen po celé zemi, tedy Zemi, zeměkouli, dnes už nemá žádná krajina tu tajemnou příchuť exotiky, kterou nikdo z okolí nikdy nenavštíví.

Dneska za průměrnou měsíční mzdu tě letadlo zanese do Brisbane v Austrálii a je jen na tobě, zda si pořídíš za tu částku jednu poměrně kvalitní opici v místním nóbl podniku anebo se budeš toulat s Křováky po tamějších barech. A víte, co se mně na těch moderních trekařích (už se neříká cestovatel, protože se dnes na odlehlé místo necestuje měsíc vlakem, lodí, zase vlakem, pak menším vláčkem, dva dny autobusem, nato den a noc náklaďákem a nakonec týden pěšky s průvodcem, nýbrž se tam dvanáct hodin letí jumbo jetem, maximálně se pak ještě tři hodiny letí cessnou na polní letiště do hor) docela líbí? Každý takovýhle cestovatel při troše dovednosti natočí jakýsi dokument, tu dobrý tu špatný, a to by v tom byl čert, aby z té kvantity nevykoukla jednou za čas i kvalita, je to jako s fotkou, když se rozmohla, tak i amatéři dělali hodně dobré věci, když přijde vlna poezie a všichni budou psát verše, to by v tom byl čert, aby atd., kvalita roste z kvantity, známé pořekadlo sportu.

Mně se nejvíce líbil poloamatérský cestopisný dokumentární filmek o vysokohorské železnici do Dárdžilingu, staré úzkorozchodné lokotky projížděly s vagónky jako z lunaparku strašidelnými serpentinami, připomínající právě odjeté alpské etapy Tour de France. Ve městečku projížděly deset centimetrů od rozloženého zboží a nohou sedících prodavačů na trhu, na lokotce snad sto let staré seděli na předních náraznících dva otrhanci a sypali na koleje písek z bedny, kterou měli mezi sebou na fošně, jen tak na volno položené mezi nárazníky, bezpečnostní předpisy v paňdžábském pojetí, a jak to tak celé funělo a skřípalo, docela jsem cítil kouř, možná jsem přitom kouřil uhlí, čert ví ...

Představte si jakou otročinu o dovolené někdy člověk podstupuje dobrovolně, viz ty různé přechody Grónska a Antarktidy, čekám, kdy tam někdo vyrazí v trenýrkách, protože chce nesmyslně trumfnout své předchůdce, ale neuvědomuje si, že nemůže, že to nejde, dnes, v době globálního propojení, v době GPS a možnosti lokalizovat ztroskotance během minuty, s kosmickými technologiemi jak v jídle tak ve výbavě, je to směšné, to by museli si obléct vlněnou košili, ovčí svetr, kožené boty, vlněné ponožky, na hlavu ušanku a jen tak, bez satelitního telefonu a propanbutanových bomb, se sušeným masem a suchary na saních si vyrazit, a třeba na tři roky, jako Fridtjof Nansen, který nechal svou Fram zamrznout do ledu a driftoval rok nebo jak dlouho poblíž severního pólu.

Pozoroval jsem kdysi rodinku (seděli u vedlejšího stolu v zahradní restauraci a byli nepřeslechnutelní, handrkovali se, zda vzít dcerunku na celodenní výlet do ZOO, tehdy tatínek pronesl nejidiotštější větu z celého výchovného procesu: „Ale ona z toho nic nemá, ona je ještě na to malá!“ A tak jsem musel v duchu pronést pár vět na tréma: Ty debile, ty magore a tak podobně, a říci mu ve svém vlastním duchu, že má sice pravdu v tom, že malá si bude ze sto padesáti druhů pamatovat pět, že jí to splyne, že největším zážitkem bude třeba zmrzlina nebo hranolky, ale co se počítá, je pocit, a ten měla celé odpoledne krásný, mohla si běhat kam chtěla, aniž by na ni někdo pořád pokřikoval, mohla se bát a nechat se chránit, mohla promlouvat plamenná slova k plameňákům, a nezapomněl jsem mu také říct, že ten den by v ní vzbudil tolik lásky k rodičům jako celý všední měsíc bez výletu, a že ten čas si udělali také pro sebe, přece jde o pocit z hezkého dne, a když on ho doufá ho prožít podle svého krásně v zahradě činorodou otročinou, tak ať do toho nezatahuje své nevinné dítě, debil!!! Takhle jsem mu to v duchu vykreslil.

Ale pak jsem si uvědomil, že ti dva možná už ani nestojí o společné chvíle, že možná prožívají některou z krizí provázejících počátky rodičovství, kdy se mladiství rodiče nechtějí nechat vlastním dítětem připravit o poslední zbytky svobody a zahálky. Jó jó, tak to bude, jejich láska (pokud vůbec existovala, protože dneska si lidé dost často pletou vzájemné ukájení sexuálního pudu s láskou) se už octla v červené knize ohrožených živočichů.

No ale víte, co nemám na cestování rád? Že všude, kam jsem přijel, dělají ražniči jinak. Někde dobré, někde špatné ale málokdy tak, aby bylo takové jako jídám doma. Já nemám rád experimenty s jídlem. A co už vůbec nemusím, jsou ryby a podobné kulinářské naivity, jimž suchozemci s oblibou u moře holdují. Sním rybu, odskočím si na toaletu, vrátím se a čekám kdy mně přinesou jídlo, protože už mám zase hlad. „Je to řidina,“ říkával můj děda, „která nezasytí.“ Přítel se mě kdysi snažil přesvědčit na svou rybí víru, dával mně recept na hejka na způsob pstruha. Nesmál jsem se mu do očí, nejsem konfliktní typ, naopak jsem mu odpověděl: „Já si to dělám rovněž voroněž, všechno dělám némlich stejně jako ty, jen hejkala nahradím poctivou klobásou a špekem, já toho hejka s jeho jakoby papírovou kůží a trojúhelníkovou páteří moc nemusím, není to můj capeček of tea, dneska mám v plánu nové brambory a cibulku a špíček a bryndzu, nějak v tomhle pořadí na talířek, k tomu mléčko z ledničky, nemusím pořád mít maso a špek přece není maso, když není prorostlý, no ne?“

Ale k tomu ražniči. Jak říkám, všude, kde se octnu a nastane chvíle si objednat jídlo, dávám si ražniči. Vepřové, hovězí, skopové, to je celkem jedno, vždycky je tam cibule, špek a klobása, kolem špízů bývá zeleninové nebe. A zkuste mě přesvědčovat, že tohle není ten správný způsob poznávání národních jídel na cestách. Kdepak, ražniči stokrát jinak, to je moje studijní cesta.

„Abraham podléhá tomuto klamu: Nesnáší jednotvárnost světa. Avšak svět, jak známo, je neobyčejně mnohotvárný, což si lze kdykoliv ověřit, nabereme-li hrst světa a prohlédneme-li si ho zblízka. Nářek nad jednotvárností světa je tedy vlastně nářkem nad jeho ne dost hlubokým promísením s mnohotvárností světa.“ Tušíte kdo to napsal? Ano, můj miláček Franz Kafka.