Je to zlé a není to vidět

Stařecká demence není žádná viditelná fraktura po pádu z žebříku a přichází poznenáhlu, příroda si člověka pomalu připravuje a až přijde čas, všechny smysluplné věty z mysli vyvanou.

Člověk pak opakuje málo obsažná klišé jako porouchaný strojek, zatímco se jeho okolí s ním pokouší domluvit jako v minulosti zapomínajíc, že on už není on, jediný lék je zemřít mladý, pochopily to spousty vědoucích a citlivých lidí a ukončily svou pozemskou pouť raději dřív vlastní rukou. Znáte přece výrok připisovaný Sapfó, básnířce z ostrova Lesbos: „Koho bozi milují, umírá mlád.“

Ze Sapfó ale většina populace si pamatuje spíše jiné verše, třeba „Ženy, ó smrtelné plémě, nesmíte toužícím mužům odpírati rozkoší svých, vždyť kámen užitím se otře i železo se ztenčí, trvá jen sídlo lásky, žádných se nebojí škod.“ Teď si vybavuju, že Udo Jürgens, idol dívek mého mládí a zřejmě velký znalec antických básní, zpíval píseň: Marmor, Stein und Eisen bricht, aber unsere Liebe nicht!!!

To je teďka veliká móda, fraktury čehokoli, charakteru, rekordů v nehodovosti na D1, počasí, zemské kůry, vývoje, uhlí, jak říkám, lámat se dá cokoli, třeba v kamenolomu, tam se to láme, u městečka jménem Carrara, to není žádné župajdyjó cárára v podání dua tahacích harmonik, ale italské město, poblíž něho se těží nádherný bílý mramor, carrarský mramor, co z něj různí nadaní nadržení chlápci sochali Venuše a jiné pornoherečky.

Já se momentálně probírám antikou v Dějinách umění, zrovinka se nechávám okouzlovat Praxitelem a jeho školou, starý dobrý Feidias, sakra ti chlápci uměli. Ale teďka jsem si vzpomněl, asi s tou Venuší, já vám ráno měl takovou chuť na gazelí masíčko, až jsem zaržál do polštáře. Kdo říkal, že už přešla, jen mně ji předhoďte a uvidíte jak vyskočím na nohy, jak se z hrdla vydře temný zvuk, jak mně bude hrudník zase dunět jako země pod kopyty stáda zpěněných koní, a zuby už mám na ni nabroušené jako kanadská pila, však jsem také měl lumberjack´s breakfest, teda takovou mírnější, jen chleba se špekem, ale krájel jsem si to sám a proto velmi štědře. Jiříku, tys přece pojedl masa bílého hada a tak přece rozumíš řeči zvířat, zvláště mrtvých a uzených, a přece se neřízneš do prstu, nech si rezervu, tak to byly klafáče jako cihly.

A víte, co dělám docela rád? Vymýšlím příjmení pro určité lidi.  Uvidím člověka a hned mě napadne, jak by se mohl jmenovat. Taková hra na nomen omen. Třeba já sám, abych nechodil daleko. Já bych mohl nést příjmení i jiná než Pospíšil, to se zrovna moc naši netrefili, naposled jsem spěchal, když mně za poslední doby ledové ujely nohy na náledí. Ale takové Sklenička, Pijáček, Sytý nebo Tlačil, to by bylo něco pro mě. A je pak kouzelné, když dva takoví se najdou a založí firmu, třeba čistící služby Zametal a Prášil, nebo sexuální služby Študent a Hrabal, popřípadě advokátní kancelář Šmejd, Podvodník, Levý a Utíkal.

Když si chci pochutnat, tak koupím pár plátků ementálu, francouzský nebo švýcarský, ten mně chutná, německý tolik ne, a pak ještě takové ty nekřesťansky drahé francouzské sýry, brie, maubert, prostě takové ty s bílou plísní na povrchu a sametovým vláčným vnitřkem. To je moje, jemňounká vůně a chuť francouzských sýrů, tyhle sýry jsou mezi ostatními sýry jako štíhlá modelka v miniaturních bikinkách mezi úřednicemi na provinční poště.

Ta modelka mně připomněla, že jsem jednou šel fotit známému noční podnik. Právě to otvíral a chtěl pár obrázků do vývěsní skříňky. Já čekal hezký potemnělý kvelbík s krásnýma štíhlýma neřestnýma holkama, kterým teče ochota k obscénnostem z očí. „To by se ti líbilo,“ říkalo mé druhé já a já se s ním musel přít, že na tom přece nic není, já přece s nimi nebudu obcovat, já si je jenom párkrát vyfotím a něco z toho použiju pro tu reklamu, tak se hned nečil!

Že tam ovšem budou k mání tak akorát dva vykouření mantáci, budou mě strkat po krámu: „Ještě tohle, a tohle nechceš vyfotit? To by mohlo být dobré,“ a nakonec padne ta flaška červeného, co byla připravená a další tři, co připravené nebyly a muselo se pro ně přes ulici do krámu, protože podnik ještě nebyl zásobený.

A ráno si budeš prohlížet ty obrázky a budeš si tlouct pěstičkami do hlavy a říkat: „Já vůl, já korunovanej vůl,“ a nejhorší na tom je, že tam budu muset ještě jednou, tohle je přece nepoužitelné, já hovado, proč jsem pil, vždyť to mám všechno hnuté, ani jednu jsem neudržel ostrou, pánovi se nechtělo tahat se stativem, já pablb královský, kdybych to o sobě nevěděl, že to vždycky rozhýbu a nezaostřím, když jsem líznutej, ale já ne, pán se musel nejdřív zlomit jako ibišek a pak fotit, kráv jeden!

A tak kašlu na fotografování a raději se vrátím k jídlu. Nedá mně to a musím se zmínit ještě jednou o špeku, on to nebyl totiž obyčejný špek, to byla rapsódie, „Slavící potřeby“ bych to nazval. Mluvil jsem o špeku, že ano?

Odebírám uzené maso, slaninu a klobásy od jednoho učitele z vedlejší vesnice, který si tak přivydělává k žebráckému platu vesnického kantora. My Moraváci jsme mlsní, je o nás známé, že nám svižněji pracují čelisti než mozek, máme na všechno dost času, já se cítím nesvůj, když přijedu do většího města a tam všichni spěchají, je fakt, že ve velkém městě je všechno daleko od sebe, naše maloměsto přejdu pěšky napříč za půl hodky, teda bez sídlišť, jasně, historickou část, a od hradeb ke hradbám i za míň, od bastionu k bastionu za 10 minutek, byla to vlastně větší tvrz, to naše městečko, ale o čem jsem to vlastně mluvil, jo, že mám rád také sýry.