Jaké měl Bůh dětství?

No to se zase bude mé dcerušce milované líbit, jak obratně a s jakou lehkostí vyslovuji slova, která se mnozí neodvažují pomyslet.

Většina náboženství své bohy představuje jako mudrce nebo přinejmenším dospěláky, myšlenka dětského boha je půvabným ornamentem dalajlámů z Tibetu nebo čínských císařů, kde se zbožštělí lidé stávají v očích věřících bohy už od dětství, jenže pragmatik ve mně velí přistupovat opatrně k takové vylomenině, cui bono? ptá se kriminalista ve mně, kdo z toho měl prospěch? Kdo byl tou šedou eminencí, která za nezletilého panovníka řídila říši?

Ale dětství boha, nebo ještě lépe, božské dětství, to se mně líbí, byl jsem krásné dítě, chytré, zdvořilé, úslužné, spravedlivé a pravdomluvné, no fracek na zabití. Pan Vladimír Renčín měl kdysi hezký vtip, který jsme používali s kolegou léta: Na hradě stojí skupinka turistů s průvodcem před monumentálním obrazem šlechtice. Průvodce praví: Heřman ze Žampachu. Neúnavný obhájce spravedlnosti, hlasatel morálky, kritik nepravostí. Celému kraji se ulevilo, když ho v roce 1630 sťali.

Mně ten vtip slouží dodnes, jakmile se v mé blízkosti objeví takový samozvaný moralista, okamžitě mě napadá : Heřman ze Žampachu! Dlouho jsme si s kolegou toto jméno i s přídomkem říkávali v takových chvílích jako jakousi šifru k ohodnocení té slovní ekvilibristiky, hojně jsme tímto titulem označovali některé nadřízené, zapomínající na lidskou tvář své moci, kteří se rádi stavívají do role jediného spravedlivého. Lidé rádi zapomínají na Ježíšovo biblické "Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem", jenže Máří Magdalena není Dolly Buster, u ní se může stát, že by se z té hromady kamení už nevyhrabala, protože každý prostoduchý samozvaný soudce se bude považovat za něco víc, než je vysloužilá pornoherečka. Všichni zapomínáme, že to, co ona dělá veřejně jako svůj obchod, tito ctností pomazaní svatoušci dělávají v úkrytech a leckdy při tom proteče více slz než jiných tělesných tekutin.

A tak dnes už vím, že nikdo nikdy nesmí nikoho soudit, nemaje jeho hlavy, jeho myšlenek, někdo napsal, že kdyby soudci všechno, ale opravdu úplně všechno věděli, stejně by nemohli soudit, jen by všechno věděli. Má se tím na mysli, že jen lidé vytvořili jakési normy, jakési předpisy, které platí jen po jakési myšlené čáry na mapách, za nimi je už všechno jinak, a v takovém Afghánistánu nebo Iráku se nectí ani ty obecně platné zákony, nýbrž tam existuje jakési více či méně aplikované rodové právo.

Ty předpisy vznikly jako civilizační balast, kterým se postupem času lidstvo obdařilo a k jehož aplikaci vytvořilo různé formy justiční a výkonné moci, jenže všechna ta nařízení vždy byla s gustem přestupována a porušována, i když se za to stínalo nebo upalovalo, odhlédnu-li od daleko drakoničtějších forem zákonné msty. Soudnému nezbývá než sklonit šíji a vybudovat étos v sobě, prostě mám své vlastní mravy, odsud po sem jsem si stanovil hranice, které se snažím držet, avšak nikdy nemohu zaručit, že v extrémní situaci se nezachovám jinak, prostě toto všechno mám na zřeteli, když vyslovím soud o sobě sama, a zároveň tím ale vyslovuji postulát, že nemohu-li soudit jiné, nemohu soudit ani sebe, protože nemám pevných hranic pro své konání, a soud je přece poměřování činu s normou.

Nemaje pevných norem (třebaže v extrémní situaci), jak mohu soudit, takto jednoduše jsem si to vymyslel pro svůj vlastní život. V mládí byl jsem ten shakespearovský buřič a neotesanec, fanfarón a těžká váha, něco mezi Falstaffem a Merkuziem, jenže jak mně kdysi milovaná dceruška s pochopením napsala, i bohové mají své dětství, to je po čertech krásná myšlenka, kolega Hospodin se na takovou nezmotal, jak je věčnost dlouhá.

Vrátím se k Merkuziovi, díváme se na něj moderníma očima, jenže on je středověká postava, o to je jeho rouhání závažnější, když jsem někdy kolem r. 1970 poprvé spatřil jeho zefirrelliovskou podobu, poznal jsem se, byl jsem to já zamlada, ten rozhněvaný mladý muž, který považuje za nezbytné vše a všechny provokovat, dobírat si je, být třeskutě vtipný a chytrý.

Jedna velká křeč hlupáka, nevědoucího si rady se životem, a také je krásné, jak jsem si vypomohl jediným možným závěrem a poučením, že vlastně ty sprostoty, které jsem tehdy kolem sebe láskyplně šířil, mě udělaly takového jaký jsem, jak s pochopením pro každého opatrně našlapuji kolem jeho snů, jak se snažím neplenit v krajinách pravd svých spolulidí, ale pravdou také je, že se nestydím za nic, soudím, že ty dobré věci převažují, soudě podle obrazu, jímž žiji ve vzpomínkách svých souputníků z té doby.

A také vás i sebe musím trošku poškádlit, kdo jiný by mě měl soudit nežli já sám, nikdo krom boha ve mně nezná lépe mé pohnutky, ne, pro mě žádné mene tekel ufarsin neplatí a platit nebude, bůh nemůže soudit boha.