Jak ve mně léto ubíjí inspiraci

Byl kdysi u nás kominík jménem Drahomír a příjmením například Vaněk, na faktury za vymetení komína se podpisoval Dr. Vaněk, ten pocit, když můžeš prokázat, že ti komín vymetl pan doktor Vaněk, stál mnoha lidem za to natolik, že si od něj nechávali komín vymést i dvakrát častěji, než ukládá příslušná vyhláška. Hlavně se jednalo o ženy, protože pan Dr. Vaněk byl vysoký urostlý blondýn s modrýma očima a pěstěným knírem uherských knížat nad širokými usměvavými ústy.

Jenže všechno, co bych o panu doktorovi a jeho praxi léčitele komínů všeho druhu mohl napsat, by bylo mládeži do šedesáti let nepřístupné, a tak musím hledat inspiraci a témata pro tento text někde jinde. S létem totiž mám své smutné zkušenosti, myšlenky mě opouštějí dříve než mě pořádně napadnou, ostatně jsou lidé, kteří se dokáží napadení myšlenkou ubránit, já v tomto jsem slaboch a nechám se myšlenkami napadat často.

A tak sedíš a hryžeš v pomyslných (to byl vtip na můj můstek) zubech pomyslné péro a přemýšlíš, co napsat, to se stává, když se člověk psaním živí nebo si na sebe uplete z bujnosti jakýsi takový bič v podobě pravidelné dodávky sloupku, a ještě horší je úspěšný sloupek, jehož se čtenáři dožadují, no ale abych se vrátil zpátky, jsou to chvíle, kdy přemýšlíš co s tím a mažeš jeden stupidní nápad za druhým, a já to tehdy v dobách dobrovolného literárního nevolnictví řešil tak, že jsem začal psát o tom, že mě nic nenapadá, ale to je už klišé, o tom se píše zhruba dva tisíce let, dnes i otřepané klišé je otřepané klišé. A tak jsem si tehdy řekl, že to zkusím přes slovník cizích slov, prostě jsem ho otevřel a listoval sem tam, až mě něco zaujalo a ne že bych to rozbíral, prostě jen tak, pro inspiraci, často pomůže časopis nebo magazín, a jako vrchol rafinovanosti jsem vymyslel (ale nikdy nerealizoval) pomyslný klobouk, do něhož jsem naházel pár desítek papírků s různými slovy a vždycky vytáhl dvě a psal o jejich vztahu, předvedu, okamžik, jdu hledat.

Řekněme, že jsem si napsal na papírky témata zastydlá puberta, lineární komprimace, uzená kýta, bolesti zubů, aluminiová lžička, Helmertova transformace, porcelánový hrníček, Mariánský příkop, kakaový nanukáč a horkovzdušný balón, z nich vytáhnul dvě a porodil přibližně stránku strojopisu na téma vztahu těch dvou věcí. Tak se na to koukněte, co se tak dá říct o těchto dvou papírkách, co jsem si právě vytáhl a je na nich napsáno balón a lžička.

Romantický příběh aluminiové lžičky, zapadlé v koši horkovzdušného balónu, zapomenuté a ztracené, která míchala kávičku pro krásnou společnici odvážného vzduchoplavce, dáma v rukavičkách a s pestře barevným širokým kloboukem s pentlí pod bradou míchala naší lžičkou sladkou ostře vonící kávu a se smíchem podávala doušek aromatické tekutiny svému milému, který se usmíval z pod mohutného plnovousu, srkal jako prasátko a oba se smáli.

Lžička byla vždycky součástí palubní výbavy, vedle šálku a termosky, posloužila už několika dámám vzduchoplavcovým a tahle naše cestující si ji chtěla ponechat na památku a jak ji strkala do kapsy širokánské sukně, lžička jí vyklouzla z prokřehlých prstů a v pádu mimo kapsu se zachytila mezi vrbovými pruty pleteného koše. Ve své pasti pak proletěla kus světa, viděla Alpy, zasněně se dívala na zasněžené vrcholy alpských velikánů, a pokaždé, když viděla slunící se hosty na hotelových terasách, vzpomínala na své staré slavné časy, kdy ji líbaly a olizovaly plné rty svůdných voňavých krasavic.

Tak šel čas a měnily se módní botky a zkracovaly se šaty vzduchoplavcových společnic, pak se změnil i vzduchoplavec sám, jeho syn s ním nejdříve lítal společně ale pak se udělal pro sebe a starý pán už také nemohl lítat, už mu ta nadmořská výška nedělala dobře na srdíčko a tak opustil svůj koš a lžička pořád se dívala dolů i nahoru, už byla hodně zašlá, skoro černá, až jednou na ni šlápla jedna tlustá matróna, které manžel zaplatil vyhlídkový let v bláhové naději, že ji to zanese nad Saharu a tam balón, dá-li Bůh, ztroskotá. Pokud to jeho žena přežije, tak ji najdou kočovní Tuaregové a prodají ji do arabského harému, kde její stopy nadobro zmizí. On si pak v nevýslovném smutku bude moci vzít za ženu svou mladinkou sekretářku, která mu nedávno oznámila, že s ním čeká miminko. Botka matrónina zatlačila lžičku ještě hlouběji do škvíry mezi proutky a při jednom trhnutí balónu už se lžička neměla za co držet a vypadla z koše.

Padala a padala ale to už by byl jiný příběh, třeba příběh té lžičky a malého kůzlátka, které ji našlo na louce a olizovalo ji tak dlouho, až se zatřpytila na sluníčku a našla ji dcerunka jedné ze vzduchoplavcových společnic a tím se uzavřel kruh a líbání lžičky zůstalo takříkajíc v rodině. Lžička měla štěstí, protože vypadla na letišti a nespadla do vedlejšího rybníka, tam by ji olizoval tak akorát nějaký starý kapr, fuj, rybina, té se naše lžička vždycky štítila. Když měla kdysi podávat do úst distingvované dámy v balónovém koši sousta rybího salátu v majonéze, rozhazovala raději ty kousky odporného sledě kolem sebe, byť dobře věděla, že host a ryba třetí den smrdí.

Když jsme u toho jídla, na oběd jsem za žebříček vsunul plátek pikantní sekané a plátek sýrové sekané, okurku, hořčici a chléb, pak přišla grepová hanácká a perník s meruňkovou náplní v tmavé polevě, a teďka se rozhlížím, co bych tak ještě sežral...ale všichni jsou schovaní nebo na obědě.