Jak se fotografuje nádraží, nádavkem jeden citát.

Kdysi jsem dělal portréty a o ty především u amatérů jde, krajina nebo nádraží se nijak netváří, to se prostě vyleze na kámen a prásk ho! je tam krajinka nebo nádraží, je to velmi jednoduché a návod na to poskytl už pan Hašek slovy svého nesmrtelného Švejka, který jako domnělý špión by velmi snadno portrétoval nádraží, měl-li by ovšem po ruce fotoaparát.

Ale já ztratím slůvko k portrétům, těch 80 mm ekvivalentu ke kinofilmu je ohnisko, které už zachovává proporce obličeje, kratší je více či méně deformuje, čím kratší, tím víc, o to je tak všechno, co potřebuje člověk o portrétu vědět, pak už je to jen a jen o té správné chvilce expozice, o tom okamžiku, který se nikde nedá naučit.

V sobotu dopoledne jsem ve městě v kavárně sledoval profíka, který dělal portréty dívenek do nějakého konkursu, přicházely tam na běžícím pásu vesnické kráčmery, dojnice, vyzábliny, šeredky, prostě jak to dům dal, snad ani jedna hezká holka mezi nimi, a on pracoval úplně přirozeně, ony si sedaly do židle před ním a než se stačily upravit, než se stačily zatvářit strnule, jak si to nacvičily před zrcadlem, už je volal ať se jdou podívat na výsledek, zmáčkl je právě v tom okamžiku, kdy se smály jeho otřepanému vtípku, když se upravovaly a byly zcela přirozené, no a tyto záběry jsou o té milisekundě, kdy to intuitivně zmáčkneš a je to tam, nikdy to s amatérkou nenaaranžuješ, ten povel musíš prstu vydat o něco dřív, než ta dívenka se zatváří správně, protože sám vidíš mezi svýma fotkama, jak to dopadá, když se prošvihne ten správný moment, co já měl u sebe po krabicích idiotů, poloidiotů, spáčů, otlemenců a jiných příbuzných, než jsem se naučil mačkat to o tu půlsekundu dřív, než si ten ksicht do očekávaného výrazu "došel".

Taky se samozřejmě dají dělat portréty neinformovaných objektů, to jde i bez extradlouhých skel, těch 140 až 200 mm ekvivalentu by mělo na běžnou pouliční práci stačit, v interiéru úplně, fotografovával jsem koncerty včetně detailů a stačila obyčejně na to stovka, co měla přijatelnou světelnost 2,8, samozřejmě, pokud si chceš přečíst datum vydání na novinách, kterými má přikryto ohanbí ta krasavice na pláži opodál, koupíš si buď obrovský a obrovsky drahý kanón anebo přijdeš blíž a ty noviny si úplně normálně slušně vypůjčíš.

Jenže takové záběry jdou proti etice fotografování, ale to už dnes je zřejmě nemoderní, ctít nějaké zásady, dnes už je byznysem i umírající podvyživená babička na ulici indického města, vždycky mně vrtalo hlavou, jestli bych v takové chvíli dokázal zmáčknout spoušť i kdybych to nakrásně měl zdůvodněno tím, že jako reportér upozorňuji na všechny bídy světa, cítil bych se jako hyena.

No a mám-li mluvit o dnešní etice fotografování, utíkám seč mně nohy stačí někam jinam, nejlépe je si vzpomnět na den, kdy náš milovaný Roneček, černý střední pudl z rodu potvor marinovaných, se usnesl, že si vyrazí na čundr, šel jsem s ním jednou večer ven, prošel se mnou dvě třetiny trasy a u zimáku se zakecal, to se mu stávalo celkem běžně, pak sprintoval a musel jsem jej zavolat, jinak by mě přeběhl a čekal před dveřmi, tentokrát jsem se vracel já pro něho a milý pejsánek nebyl, nebyl ani v pozdní večer, kdy dcera šla znovu se podívat na to místo, no a ráno jsem se jen tak pro jistotu zašel k zimáku podívat s dcerkou i já a co nevidím, náš miláček provází věrně všechny tašky s uzeninami, co jich ženské vlekly z nákupu, do každé strkal frňák až po uši, vyhladovělý a jedna koule bláta, když nás zaregistroval, ani mu nepřišlo, že se nějak prohřešil, spíš to vypadalo, že nám vynadá, kde jsme, že už má hlad, tak jsme jej odvedli domů a dál už to na sobě znáte ze záchytky.

A ještě citát, který jsem si opsal kdysi dávno ani už nevím odkud, ale který se mně líbí: „Když bezhlavost svým královským okem klidně měříš a sám nejsi bezhlavý, pak to znamená, že spíš s královnou“. Vím, že jsem domýšlivý, když to říkám takto, ale mí blízcí mi rozumějí, spát s královnou přece znamená svěřovat se jí se všemi obavami a nejistotami, ptát se jí otázkami bez odpovědí, a ona se mnou spí tajemná a tichá jako Sfinx, schovaná hluboko ve mně, obdivuje mě ješitného a nejistého, má královna je jen jakýsi druh duchovní sebeobrany, který jsem si vynašel, nemaje sdostatek vůle k tělesným cvičením za účelem zapomenutí, je navíc pořád po ruce a vždy chápavě připravena, má drahá submisivní královna.