„Jak oslovujete?“ „Zdravím?“

Tohle je pro mě značně zajímavé téma, ostatně jako pro všechny sklerotiky a přezíravé egoisty.

Ale ještě předešlu, že se mě kdysi zeptal přítel, jaké mám nejoblíbenější oslovení, protože si všiml, že jej prakticky neoslovuji. A já si tehdy uvědomil, že své blízké opravdu víceméně neoslovuji, protože oslovení si schovávám až budu chtít něco zdůraznit, to pak používám pokud možno přiléhavé oslovení jako třeba drahý vole, milá krávo, popř. velectěný bloude, snad by byla akceptovatelná urostlá bobřice, a nesmím zapomenout na rozkošné, které jsem převzal od přítelkyně, hňupice v psýše se babrající.

A také musím zdůraznit, že nemám trénovanou vizuální paměť speciálně na obličeje a s pamětí na jména to jde také z kopce, takže se mně stává, že se s někým srdečně bavím půl hodiny a pozorně naslouchám, jestli při řeči nevzpomene něco, z čeho bych identifikoval, kdo to tak asi je. Tvrdošíjně setrvávám v neutrální poloze, protože nevím, zda je to můj známý, známý příbuzných nebo jen důvěrněji připuštěný klient. To jsem také zjistil až k stáru, že je dobře si už veřejnost nepouštět na tělo, protože k vám přistoupí jako k bratrovi klidně po dvaceti letech. Vy je okamžitě pouštíte z hlavy zatímco oni si vás pamatují celý život.

Dceruška moje roztomilá měla v minulosti vždycky největší problém jak vysvětlit svým spolužačkám, s nimiž jsem se včera doma, když u ní byly na návštěvě, bavil jako s vlastními a dnes jsem je nejen nepozdravil ale uhnul očima stranou a přehlédl je jako krajinu. „Co se stalo, on se urazil?“ ptávaly se. A na ní bylo, aby se je pokusila přivést k poznání, že na světě jsou lidé, co nemají paměť na obličeje. Dnes mávne doširoka rukou a s úsměvem odvětí: „A co po něm chceš, když má v hlavě Hirošimu?“

Pokud se mně zeptáte na Gödelovy teorémy o neurčitelnosti a nerozhodnutelnosti či kdy byl popraven Stěnka Razin, odpovím vám, chcete-li znát Dedekindův postulát lineární komprimace, prosím, posloužím a vysvětlím, ale nemučte mě otázkou, jak vypadá a jmenuje se tenhle člověk, co jsem s ním včera strávil hodinu v srdečném rozhovoru, a také se netrapte vy otázkou, je-li možné, aby někdo byl tak praštěný, že nazítří toho člověka nepozdraví. Opravdu se tím nezabývejte, možné to je a jak, to byste koukali!

Postupem času jsem si vypracoval metodu styku s těmi, o nichž nevím co jsou zač, kterou jsem pracovně nazval penalta. Všimli jste si, jak někteří fotbalisté těsně před míčem zpomalí a čekají, kterým směrem se pohne brankář? Tak já to dělám jako ti kopálisti, když se ke mně někdo hrne a nenechá se ohleduplně přehlédnout, tak já také roztáhnu hubu, nadechnu se, zvednu obočí a vykulím oči a … nic! Počkám chvilku až pozdrav jako první vypadne z něj. Pak poznám, na čem jsem a mluvím normálně anebo pokračuji v konverzaci ve stylu zrcadlo, když mně to teda nescvakne ihned. Poučení už to znají a několikrát se ujistí, že jsem je poznal, než na mě začnou klást požadavky.

Ale začal se rozmáhat hrozný nešvar mezi lidmi. Mně podobní postižení si vymysleli taktiku odlišnou od mé penalty a používají rafinované „Zdravím!“ a já jsem namydlený. Naštěstí mně můj věk dovoluje být kousavý a tak všem takovým sklerotikům odpovídám znělým drzým, sokolsko vojenským „Nazdar!“ ale chápete, že je to od nich sprosté, namísto aby starému muži pomohli a ohleduplně při potkání nahlásili zřetelně jméno, příjmení, místo a čas předešlého setkání, téma rozhovoru a případné další podrobnosti, aby provedli důkazy, jak říkají právníci, a po té zdvořile posečkali, než můj bystrý mozek informace zpracuje a zařadí, oni ne, oni vypálí „Zdravím!“ a je na mně, abych se trápil s jejich identifikací.

Už jsem si říkal, že je vypeču a zeptám jich v případu, že potkám muže, jestli po včerejšku také zvraceli nebo v případu mladých dam bych mohl ocenit jejich včerejší chování v posteli, a věřím, že bych hned věděl, na čem spolu jsme. Ale ještě jsem neměl odvahu této taktiky použít, protože by mohlo také dojít k fatálnímu nedorozumění. Je o tom hodně vtipů a já je nemusím inscenovat.

A tak ve služebním styku jsem velmi přituhlý, zdvořilý i k lidem, kteří pak rozpačitě se zeptají „A netykali jsme si náhodou?„  Na ulici či v supermarketech, když už si se mnou někdo dá práci a zastaví se na kus řeči, začnu takovou obligátní větou, kterou jsem si vymyslel a která je podle mého úžasně vtipná: „Moment, moment, já teď zrovna nevím o čem mluvíš, to víš, se mnou už je potřeba zatřepat jako se sidolem!“ a to už se každý dovtípí, že má před sebou zasloužilého sklerotika a začne se podle toho chovat.

Ale těm, co jsou na tom stejně jako já a setrvávají u svého pitomého „Zdravím!„, přeji příjemnou smrt!