Jak jsem se zúčastnil televizní soutěže.

Je to už pár let, soutěž toho formátu a názvu už neběží, tak snad nebude zúčastněným vadit, když zveřejním pár drbů.

Přijeli jsme do Prahy o 2 hodky dříve, chtěli jsme si nechat rezervu, abychom neměli nervy, 100 km po silnici první třídy a 200 km po D1 mezi čtvrtou a šestou ráno, v hodině mezi psem a vlkem, kdy řidiči kamiónů jedou v polospánku, je sebevražda, leč jak doprava tak hledání náměstí Kříženeckého bylo naprosto bezproblémové, jak jsem si to nastudoval doma v automapě, tak to také v té Pražisku bylo. Zaparkoval jsem v tiché uličce, protože obyvatelé vilové čtvrti v šest ráno spí a pranic nenamítají, když jim výhled z okna tvoří zákoutí strakatých plechovek, importovaných do metropole z venkova.

Poflakovali jsme se po chodbách rozlehlé barabizny už od šesti ráno a mělo se přijet na osm, po chodbách chodili urostlí manažeři v tmavých oblecích, jako správní balíci jsme po nich obdivně a uctivě „hlavně nenápadně!!!“ pokukovali, abychom až po příchodu skutečných zaměstnanců v tričkách a džínsech zjistili, že jsou to vymaštěnci z ochranky. Pak už jsem kolem nich chodil „úplně normálně!!!“ a pobaveně sledoval, jak stojí u každých dveří a uctivě zdraví a otevírají dveře maskérkám, garderobiérkám, zvukařům a osvětlovačům.

Natáčelo se ve studiu A1, tam jsem teprve uviděl zblízka skutečné a nefalšované „umělce“ - mistry zvuku a obrazu, mezi nimi dominoval jeden zvukař, který si mišpult skryl pod novinami a ostentativně pořád někomu volal: „Ahoj, nebudím tě? Jo? Sorry!! Můžu se večer zastavit? Jó? A kde?“, zkrátka byl nejzajímavější a prudil své kolegy ostopéro, ale ti, co něco znamenali, byli už profíci, paní produkční nám jasně a po lopatě řekla, kde můžeme sedět, kdy můžeme jít na záchod, kdy můžeme mluvit a kdy zase ne, že šeptání by považovali za nápovědu, paní maskérka nám zodpovědně přepudrovala čela, abychom se neleskli jako čerstvě uvařený ovárek, úsměvy a sympatie z ní takřka kapaly jako olej z vylágrované škodovky, a tak se vlastně pomalu dostávám k vlastnímu natáčení, natáčí se čtyři pokračování najednou, začíná se chvilku po deváté a do jedné je to hotovo, žádný feudalizmus.

Na natáčení je svoláno příslušně aktérů soutěže, prošlých konkurzem náročnějším než soutěž sama, počet příslušný pro naplánovaná pokračování plus náhradníci, na které se stejně nedostane a budou muset přijít i zítra, protože jim místo zaberou postupující z předešlých kol, i kdyby některý z hráčů se nedostavil, jako se to stalo i v pátek, kdy jsem tam byl. Proto jsou náhradníci místní nebo z blízkého okolí, my z dálky jsme šli napevno, k postupujícímu z předešlého dne přibyli jen dva, pak zase jen dva (jeden jsem byl já) a pak zase jen dva, dál už nevím, odešel jsem, už jsem viděl, co jsem chtěl vidět a přestávalo mě to bavit, jako novinka je to krása, ale jako řemeslo je to nuda jako všechno ostatní, i to pilotování letadla je za čas nuda.

Pan moderátor, držitel mnohých ocenění a interesantního kníru, má krásně znělý hluboký hlas a roztomile a šarmantně přehrává v gestech a mimice, práce na kameru je něco jiného než civilní projev na ulici, je duchapřítomný, nezaskočil jsem jej ani rádoby vtipným uvedením svého povolání, když se mě na ně zeptal, je to dobrý profík, pomáhá v inspici toho představení, to jen my soutěžící si myslíme, že soutěžíme, ale je to víceméně zinscenované představení, tedy samozřejmě, že se výsledky neovlivňují, to je přece jedno, jestli si těch pár desítek tisíc odnese Franta nebo Lojza, ale jinak je to jen natáčení dalších pár minut výplně toho strašlivého žrouta času.

Z celého toho bratrovražedného souboje se sestřihne půlhodinka pořadu, nejdříve se udělá zkusmo pár otázek z minulých kol na odzkoušení přihlašování, nastavení mikroportů a kamer apod., no a pak se jede naostro, v jednom sledu, jen se zastaví, když je odpověď neurčitá, dohodne se moderátor s režisérem, zda ji uznat nebo ne, pustí se kousek zvuku zpět a jede se dál, opravdu to natáčení netrvá o moc déle, než pořad samotný, dlužno říci, že čistého sestříhaného času při vysílání je daleko méně než ta půlhodina, protože jsou tam znělky, reklamy a tak.

Tak jsem si řekl, krásná nová zkušenost, třeba i jak to dneska mám s trémou, když jsem kdysi těsně po revoluci moderoval Retrorock, abiturientské setkání starých rockových bardů ve zdejším klubu kultury, také jsem si ověřil, že to s ní nemám až tak strašné, šampióna téhle soutěže jsem se musel třikrát zeptat, na co se mně před zahájením naší hry ptá, nebylo mu rozumět, jak se mu chvěl hlas trémou, svěřoval se, že prohraje, měl mindrák z toho, že on je jenom truhlář momentálně zaměstnaný jako bezpečák, zřejmě to byl ten typ, co si vždycky omílá tu horší možnost, aby pak byl příjemně překvapen tím, že to dopadlo dobře, „Kdybych si říkal, že je to brnkačka, tak zaručeně vyletím“, byl tak nervózní, že nemohl zřetelně vyslovovat, dýchal jako v posledním patře věžáku, ale měl štěstí na otázky, o tom všechny tyhle vědomostní soutěže jsou, když se ti trefí do oboru, co tě zajímá, tak můžeš na to téma udělat přednášku a když je to o něčem, co tě pranic nezajímá, stojíš tam před národem na hanbě jako tvrdé Y, já si štěstí vybírám zřejmě v životě, takže mě prohra s ním nijak nemrzí a jdu si hezky s úsměvem dál.

A ještě maličkost, hosty jsme si mohli vzít s sebou, studio je obyčejná obrovská mrzutá haluzna, kde v každém koutě je postavená jiná dekorace, která nenasvícená působí jako výbavička druhotřídního cirkusu, kamery se jenom otočí o 180 stupňů a jede se dál, soutěžící a hosté sedí za zvukařem na židličkách, bednách a porůznu, připomíná to trochu zákulisí hodně chudého provinčního divadla, v TV se vše načančí světly a elektronickými triky a efekty, je tam dost chladno, aby se lidi nepotili v oblecích, ani nás maskérky nemusely moc pudrovat, pravda, v srpnu je tam možná jinak, teď tam bylo příjemně, reflektory už ani zdaleka tak netopí, jako tomu bývalo dřív, jsou tam asi nějaké výbojky namísto žárovek.

Práce ve studiu probíhala hezky poklidně a nedělali dojem ti lidé, že tam hodlají být déle než my, mluvím pořád o technice, u umělců asi je to jinak, tito televizní kuliové se trousili jako švábi na pivo a po příchodu nejdříve kafíčka, z kanclíků cinkání lžiček a mikrovlnek, po dobré tři čtvrti hodině teprve na plac, na chodbách najednou začalo být plno, se složkou v podpaždí cílevědomě chvátající pracanti zajížděli do kanclíků s oněmi neklamnými zvuky bufetu, trochu to připomínalo naše chování na vojně, kdy člověk musel vždycky někam chvátat nejlépe s papírem v ruce, protože jinak ho zelený mozek „vybral“ a pověřil další zbytečnou prací.

A tohle byla komerční TV, kde vlastník přece hospodaří se svými prostředky vždycky lépe než stát, jak hlásá současná doktrína našich božstev, zrozených za socializmu, ale jak náročným konkursem prošel člověk, který měl na starosti čistě a pouze a jenom tři nebo čtyři mikroporty, aby s nimi někdo neodešel ze studia, a stejně jsem se musel domáhat, aby si ho vzal, jinak jsem jim s ním odešel, to jsem nějak nadvakrát nepochopil.

Ale kolem a kolem vzato bylo to hezké. I když mě přihlásily dobré duše z vědeckých kruhů našeho stolu v restauraci, protože sám bych o tuhle zkušenost nikdy neusiloval. Nicméně mám ji a už mně ji nikdo neodpárá, to přece není k zahození, no ne?