Jak jsem pochopil, že móda je nutnost

Já vám byl takový ten typ, co přišel do obchodu s oblečením, koupil co bylo, odnesl si to do doupěte, v daném čase opotřeboval a šel tedy za dva tři roky do obchodu znovu, jen knihy, obrázky a hudbu jsem kupoval samozřejmě po velkém zkoumání nabídky na trhu a mnohých konzultacích. Hadrnictví bylo pro mě tehdy absolutně okrajové a nepodstatné.

Hýřil jsem těmi nezralými a sobeckými názory, že mě musí lidé přijat takového, jaký jsem, že já se přece nebudu přizpůsobovat lidem, a chodil jsem ve svých osobitých kreacích, jenže jen hlupák nemění své názory, když tahle doba odezněla a moje ženská přispěla svým dílem, aby odezněla co nejrychleji, začal jsem se dobře cítit v dobrém oblečení, také se člověku změní vkus, hodně toho okouká od jiných lidí, hlavně v cizině, prostě jsem změnil šatník.

Vytratily se z něj strakaté šunty, nechodím nijak usedle oblečený ale barevná škála je úplně jinde, no a s tímhle posunem od extravagance ke kvalitě, která je pohříchu zcela neokázalá a neupoutává pozornost na ulici, jsem začal úplně jinak vidět i ženskou módu, dá se říci, že jsem na sklonku života pochopil, proč se ženské tak úporně chtějí líbit, ne snad že bych potřeboval ausgerechnet tenhle pocit mít, ale je dobře, když člověk ví všechno nebo alespoň takřka úplně všechno, žeano.

Žena svým oblékáním a líčením podvědomě zastavuje čas, tím stálým přemýšlením, co k jejímu věku, postavě a naturelu bude sedět nejlépe, jaké barvy volit k pleti a k barvě očí, tímhle neustálým vzděláváním se od dnešních arbitrů eleganciárumů, potomků starého zvrhlíka Petronia, zakladatele módních rubrik ženských časopisů, sveřepě vytváří v sobě pocit, že neztratila chuť do života, že je stále marnivá jako studentka a přitom rozumná jako její maminka, když stále hledá kompromis jak na sebe navěšet co se dnes nosí a nevypadat jako klientka izolovaného oddělení psychiatrické léčebny, prostě je to kus světa, který ženě přináší stejné nebo podobné pocity jako chlapům sraz automobilových veteránů, soutěž v pití piva na rychlost nebo turnaj v kuličkách.

Ženská vyniká v tomto oboru ještě jedním zázrakem. Dokáže do kabelky narvat obsah dvou až tří přeplněných koupelnových skříněk o velikosti trojnásobku objemu kabelky každá. Skříňka i ženská. Tímhle mobilním maskérským studiem tvaru a velikosti přibližně krabice od menších bot ale obsahem solidní kredence, přenášeným zpravidla na popruhu přes rameno, se ženská dokáže změnit během několika okamžiků z ustarané maminy v módního vampa. Chlap za těch několik okamžiků zpravidla získá kvalitní opici a dvě nabídky k sexu od studentek sociologie sedících už patnáct let u baru.

Nemohl jsem zpočátku uvěřit, že i deštníky, považte, obyčejné palazóry, jsou značkové a neznačkové, ten, co jsme koupili, je teda značkový a je ze série reprodukcí obrazů světových mistrů, vybrali jsme dva roztomilé tutti, to jsou takoví ti andílci, co se malovávali na nebe nebo kolem dokola obrazů italských renesančních malířů, tohle jsou ti dva zadumaní buclatí zázraci, co se ušlechtile nudí s podepřenými bradičkami nad dolním okrajem obrazu Sixtinské madony od Raffaela Santiho, takže doufám, že to nezačnou Číňané kopírovat (možná už dávno kopírují) a tenhle originál pak nebude u nás viset ve skříni vedle jiných čínských originálů.

A také jsem časem pochopil, jaký je rozdíl mezi modelem a originálem z butiku, na příkladu originál butikového svetříku to hned vysvětlím jiným zaostalejším druhům mužů. Model je unikum, které vám upletla maminka, teda pokud se jmenovala Coco Channel, zatímco v butiku visí jen jakoby model, je jich tam velmi podobných vedle sebe hnedle několik, ta nedbalá elegance je dnes drahá jako prase, i když ji nějaká tetka umělkyně vyrábí ve své komůrce jako na běžícím pásu, ale to nic neznamená, když se to tak ženským líbí, a ony si to svého druhu šarlatánství nechají líbit, mají to mít, všechny ty hadříky jsou v jednotném retrostylu šedesátých, hodně pleteniny, hodně třásniček, bambulky a jiné cambrlíčky zde zřejmě symbolizují uvolněnost a rozevlátou lásku k přírodě na rozdíl od uhlazenosti střídmých kostýmků dnešních emancipovaných technokratických žen - manažerek s notebookem obsahujícím převážně fotky z dovolené, uniformní barva béžová až okrová je úžasně trendy, ve všech odstínech, norský vzor, laponský vzor, vše je dovoleno, jasná optimistická oranžová barva lomená hnědou, rudou, temně zelenou, ale nakonec, co já mám do toho mluvit, vždyť také chodím v uniformě, vlasy barvy pepř a sůl, břicho značky Diogenes.

Víte, já tomu pohybu už moc nedám, jediný a nejoblíbenější můj sport je skok z tématu na téma, tak se připravte, HOP! Když už se tak venku okrásnilo, udělal jsem si kolovýlet, za hodinku línou jízdou jsem byl v sousedním městě, vlezl jsem do jejich Lidla, koupil si citrónový studený čaj, dvě čokoládové tyčinky, oříškový vanilkový nanuk a uklidil se s tím do z parku, pokouší se tamto město o jakýsi svého druhu land art, výsadbu tvarů a vzorů z květin a dřevin, nejsou to žádné Petrodvorce nebo Versailles, ale jel jsem jen 20 km a nikoli tři tisíce, usadil se tam na lavičce, koukal na vodu v rybníčku, kde kachna vyváděla mladé, bavil se tím pohledem a požíral nanuka, pak jsem ještě tím pseudoanglickým parkem bloumal na kole sem a tam, trošku to připomíná lednický park v provedení midi, jsou tam všelijaké stavby, altány a brány, sochy a tak, na cestě zpět už jsem potkával stovky lidí, na stezce už byly holky na bruslích, krásný sadomasochistický pohled na štíhlé opálené lýtko vyrůstající z komínů plastikových skeletů, jako živí hadi pod snědou lesklou kůží se pohybují dlouhatánské stehenní svaly, na jednom odpočívadle jsem se uprdelil a dopíjel vlažný studený čaj, očumoval holky a jedna, které jsem nejspíš příliš strnule a fascinovaně civěl do rozepnuté halenky na hrotité dívčí ňadro, si všimla mého pohledu a pootevřené kanící huby, přestože jsem si navýsost rafinovaně na očích ponechal zrcadlové cyklistické brýle, a stejně rafinovaně na mě zavolala Dobrý den ! a já jsem jí odpověděl Dobrý den a do smrti už budu jen hloubat o tom, jestli to byla nějaká dcera ze sousedství, která dorostla mimo mé zorné pole, nebo mladičká známá mých dětí či zda jen v sebeobraně duchapřítomná dívenka chtěla odpálkovat očumujícího geronta, to jsou dilemata.