Jak jsem nejel na vodu a raději kecal o babách

Dostal jsem pozvání na vodu, přítel s nějakými dalšími podobnými dárečky mě chtěl zlákat na sjezd nějaké řeky na kanoe či čem.

Nejdříve jsem o té nabídce uvažoval, ale pak jsem si uvědomil, jaká asi by musela být loďka, na níž bych já sjížděl nějaký horní tok Lužnice nebo Vltavy. Pokud si vzpomínám, tankery s výtlakem přes sto tisíc tun se běžně neplaví na půl metru vody v tři metry široké vodoteči, jak potokům říká odborná a zákonná literatura.

Ale pak jsem našel řešení, zavolal jsem svému kamarádíčkovi a poučil ho: “Ty nevíš, ty fyzikuse, že olej plave na vodě jako pravda na jevu (pravda vyjde na jevo jako olej na hladinu)? Kdybych s vámi Orlici sjížděl, stačilo by mě vypustit z kalhot na hladinu, já bych se po ní rozlil, v tomto stavu úspěšně zvládl všechny šlajsny a před hospodou v cíli bych se zase usebral do podoby, která může chlastat a zpívat, mňam !“

A také jsem si posteskl: “To je škoda, té Orlice, mohli jsme si to užít, není nad to, když se potápíš pro batoh s občankama a penězi a nemůžeš ho vylovit, krásné chvíle, škoda přeškoda!“

„Ale vážně,“ pokračoval jsem a klidně přehodil výhybku, protože mí blízcí a přátelé mě už znají a vědí, že můj hovor málokdy skončí u téhož tématu, kterým začal, mnohdy mě musí přerušovat a vracet zpátky na mou kolej, jinak jim ujedu až do Indie, třeba do Raválpindí nebo do bombajského baru Nusle, mně je to jedno, a když mě někdy přeruší otázkou, jak to dopadlo, já se jich zeptám „A co jako?“, protože už nevím o čem jsem začal vyprávět.

„Ale vážně, já mám rád, když u chytré ženské neruší příliš krása, krása vždycky ruší, čumíš na ni a připadáš si jako idiot, zapomínáš, že je to obyčejná baba a chováš se jako blb, na krásnou babu člověk klade nároky, které ona nemůže splnit, jaksi podvědomě jí podsouvá i jiné vlastnosti, které ona nemá a mít nemůže, člověk při styku s dokonalou krásou si myslí že potkal bytost krásnou harmonicky ve všem a ona je to mrcha nebo kráva nebo kombinace obého s příměsí sobeckosti, jak říkám, nemám rád, když u chytrosti ruší krása, krásu mám vyhrazenu pro ty jednodušší samečky, kteří nepřemýšlí o tom, proč si ta dokonalá baba vybrala ausgerechnet je, proto také ty nejkrásnější ženské pohříchu bývají nejnešťastnější, protože ti normální kluci se jejich krásy doslova bojí, utíkají před nimi ze strachu, že se nikdy nemohou vyrovnat těm plejbojům, kteří ty krásné baby hýčkají, obtahují a odkopávají, a tak kluci zůstávají nešťastní se svými nešťastnými obyčejnými ženskými, které sní o těch plejbojích, kteří zase jsou nešťastní se svými rozmařilými nešťastnými kráskami, snícími o obyčejných rovných chlapech.”

Jaroslav Seifert kdesi napsal:
Kdo to mluví o štěstí ?
Žádné štěstí neexistuje a všichni lidé jsou nešťastní.
To jenom někdo o tom nemluví.