Hospodine, na čí pánvi skončím ?

Tuhle mně přítel řekl, že ho v kině rozbolela záda, mám také pifku na nová sedadla v největším našem městském kinu, jak tak chodí stále méně lidí do kina, tak tam při jakési rekonstrukci řady ještě více zahustili a sedadla ještě více znepohodlnili. A to mladí dneska rostou jako bambus, že jo, statistiky nelžou. No ale já chtěl říct, že dobrý film byl pro mě vždycky příliš krátký na to, abych dostal žízeň nebo hlad nebo mě rozbolela záda či ta místa, kde záda už ztratila své slušné jméno.

Jaká žízeň, jaký hlad, když film vyvolá TO, tak nevnímáš čas, jsi jinde, nebolí tě prdel, neslyšíš nic, jsi uvnitř toho virtuálního světa, přirovnal bych to k Bachovi, taková Fuga a toccata D mol trvá kolem 13 minut a 10 sekund podle interpretace, znám ji tón od tónu, a pokaždé ten čas uteče jako okamžik, kdysi jsem poslouchal jeho fugu C mol v kostele, to bylo ještě kratší, tedy relativně, to uteklo jako jediné nadechnutí, když tam ještě byl ten prostor pro echo, přirozený hall a všechny ty alikvoty, pro něž živá varhanní hudba má pořád dost obdivovatelů, to se pak jeví dosti žertovným názor, že ty desetilitrové bedýnky mission nebo tannoy jsou schopny vyzářit všechnu hudbu, to se teprve musím smát, když se takové zařízeníčko snaží až by se mu kaloty rozskočily a nic, nejde z něj nic než nosná frekvence a ty rezonance kolem tam prostě nejsou, ale je zase fakt, že spousta lidí hudbu poslouchá jen jaksi prvoplánově, jen jedinou melodii, nejsou schopni slyšet více hlasů, nedokáží sledovat jednotlivé nástroje a ocenit jejich práci ve prospěch celku, tak těm pro poslouchání televizního šramlu nebo současných epigonů hudebních kultur pouličních gangů chicagských ghett ze šedesátých let tyhle bedýnky bohatě postačí.

Připadám si jako z jiného světa a přitom zcela bezpečně vím, že ten svět, z něhož přicházím, tu docela nedávno ještě byl, ale už je pryč a nikdy se nevrátí, dobrá tedy, musí to tak být, nebudu se toku času vzpěčovat, jen nechodím do kina a nedívám se v tv na filmy, byť jsem si jich už pár na dvd pořídil, třeba se něco ve mně utrhne a půjde to.

Zatím to ale neumím, i když je doma klid, tak furt něco užírám z talíře nebo mně zrak zabrousí někam jinam, nebo si na něco vzpomenu a jdu to udělat, prostě ten kdysi v kině tak napínavý a poutavý film se smrskne na tuctový příběh, jakých se za den odehraje miliarda, furt mě něco ruší, vzpomínám na chvíle, kdy se v kině zhaslo, bylo ticho, že bys slyšel špendlík upadnout, a když začaly jít titulky, tak jsi byl překvapený jak rychle to uteklo, všichni seděli než titulky doběhly, protože každý chtěl vědět, kdo napsal tamtu písničku, kdo ji zpíval, pak se rozsvítilo a ty jsi se díval, jak si holky utírají oči, byla to krásná doba, která pak ještě asi deset dvacet let přežívala ve filmových klubech, aby s devadesátými lety zmizela a byla nahrazena dobou, které já už nerozumím.

Ale nakonec  o co jde, lidé přichází do kina pozdě, courají se, odcházejí před koncem, baví se o nesouvisejících tématech, je jim celkem jedno, na co se koukají, naprosto si neváží sebe a svého času a zabíjejí jej sledováním příběhů, které toho nejsou hodny, ale jim se ten život líbí a ani procento sebevražd mezi lidmi nijak závratně nestoupá, asi je to v pořádku.

Tak jsem tomu přítelíčkovi na jeho postěžování odpověděl, že na hledání pohodlného křesla, v němž příběhy zase budou tak napínavé a poutavé, že svá záda ucítí až na schodišti, má ještě dost času, že ovšem je zde jisté nebezpečí, neboť je otázkou, zda ho k hledání nepřejde časem chuť jako přešla už mě, u mě to možná je tím nezřízeným obžerstvím, které v mládí neznalo hranic, jednoho dne jsem se jakýmsi způsobem, tehdy to bylo jako bych našel Modrého Mauritia, dopnul k sedmi LP Deep Purple a musel jsem je za noc naposlouchat, protože jsem věděl, že se k nim už takhle pohromadě nikdy nedostanu a hlavně proto, že ráno zase šly dál, a tak jsem to měl i s jinými zážitky, vždycky to honem honem sežrat a vstřebat do posledního atomu.

Dnes už jen polehávám a trávím tu potravu, sežranou před třiceti či kolika lety, nikam mě to netáhne, ani k lidem a jejich problémům, ani k přírodě, jasně, jsem tam rád, ale nepřemýšlím, proč to nebo ono, a jak by to šlo zlepšit a zachránit, už jen pasívně procházím loukou a už mě nevzrušuje, že předloni tu ještě stál ten strom a dnes je tam jen ohořelý pahýl, už to prostě beru jako vývoj, zatímco před pár lety bych se ještě vztekal, co jsou to za necitelní hajzli, kteří podpálí malebný osamocený strom, dnes je beru jako součást přírody a vím, kam jdou a kdy tam dojdou, dokonce vím, co tam budou říkat, slyším je docela zřetelně, nebudou mluvit o nic jinak než mluví dnes.

Tak mně to ukazuje, že si mě věčnost už připravila. Trošku mě naklepala, hodně mě osolila a naložila do oleje, zrcadlo a váha jsou toho důkazem, a před koncem uložila na chladné místo, kde čekám, až bude čas jít na pánev. Každý občas skončíme na něčí pánvi ale tahle ještě může počkat, Pane Kolego.