Hommage á Beliš

Byli jsme ondyno návštěvou u jednoho přítelíka u příležitosti jeho skvostného uzeného bůčku a čerstvých klobás, no a při tom jsme nějak vzpomněli zesnulého již přítele Beliše, občanským příjmením Belanta.

Beliš se nejdříve při pádu ze schodů uhodil do hlavy a po delším sléze umřel na zanedbaný edém mozku či úrazem nastartovaný novotvar v lebce, to je celkem jedno, milovali jsme jej pro jeho neotřelý smysl pro humor, poklidnou náturu a také pro jeho dikci, s níž trpělivě a s důkladností sobě vlastní vyráběl český přízvuk na první slabice z žulových kvádrů, asi půl hodiny jsme se bavili historkami, v nichž byl protagonistou, a hlavně jsme si užívali jeho řeči, jeho dikce, mluvili jsme prakticky už jako on, zpomalili tok řeči a přidali na důrazu přízvuku, ale proč jsem jej vzpomněl, on to byl samorost, nesmírně sečtělý a chytrý pán, pravidelný návštěvník koncertů, místní knihovny a filmového klubu, žil v rozbité chaloupce s vlhkostí vystoupanou až po strop, obklopen knihami, prastarým nábytkem a letitými kuchyňskými potřebami, jednou třeba si do místní hospody přinesl a nainstaloval osobní houpací křeslo, nikdo mu tam nesedal, jen on se tam s cigárem a pivem ve své neoddělitelné zmijovce pohupoval a podřimoval, sám velký meditující Beliš. Člověku by se chtělo žít tak, aby o něm lidé po jeho smrti s láskou sehrávali scénky, v nichž pitvoříce své huby vzpomínají jeho slov.

Belišovi ale dnes by se už v kině nejspíš tolik jako tehdy nelíbilo, Beliš by, troufám si odhadovat, stejně jako já a jako spousta mých vrstevníků už nikam mezi velké davy lidu nechodil. Do kina jsem přestal chodit, když tam pořídili bufet, lidé se chovají jako doma v obýváku, rozmlouvají spolu, courají se, nemám z filmu nic, no a totéž mám u hudby, jsem zvyklý poslouchat hudbu se zavřenýma očima, protože jinak slyším polovinu a z pocitů prakticky nic, no a když na koncertě do mě někdo strká a halasí, nemohu tam být, jsem zvyklý sedět a tiše poslouchat, takže žádné kino, žádné koncerty, žádné davové scény, v podstatě mě už lidé serou, jinak to říci neumím, štvou je nepřesné, tolikrát už jsem to všechno zažil, že mě to nudí, už ani drby mě nezaujmou a to je co říct, moje ženská v této souvislosti říkává, že jsem starý chlap a myslí to jako urážku, jako provokaci, ale jen já vím, jak moc je to pravda, starý nemusí být člověk jen věkem, zestárnout se dá i zážitky, a že já jich už měl, příběhy zažité, slyšené, čtené, viděné, literatura, hudba, obrazy, architektury, co mě má zaujmout, když už mě nic nebaví?

Kdysi jsem po nocích kloval Hrabětův Stoptime do psacího stroje Underwood s deseti průklepáky, to byla doba, kdy si člověk musel radost z četby zasloužit a tak k ní zákonitě přistupoval jinak než dnes, kdy jako houska na krámě leží ty nejkrásnější a nejchytřejší knihy na pultech nepovšimnuty, stejně jako sebevyvinutější ňadra nebo jiné sexuální symboly, nikoho už nedojme dvacet tisíc mrtvých při záplavách v Bangladéši nebo při zemětřesení na Filipínách, ještě tak co má Helenka Vondráčková v popelnici, to je obzor většiny dnešních lidí.

Beliš mě a mohu-li věřit své paměti i jiné pobratimy oslovoval Zdar náčelníku! Je to nejspíše do dnešního jazyka přisunuto z armády, kde se oslovení Náčelníku používalo zhusta i mezi těmi, kdož měli s náčelnictvím asi tolik společného jako já s maratónem, snad Nazdar sestro náčelnice! by bylo případné a docela hezké oslovení mezi Sokoly, kteří se jinak oslovovali husitským Bratře, Sestro, takže "Bratře náčelníku, kam se sereš s tou židlí" šlo říci na schůzi i staršímu soukmenovci, kterému omladina jinak uctivě vykala nebo snad i onikala, čeština navíc je krásná i v tom, že může volně ohýbat slova předložkami nebo příponami, ba co víc, může spojovat vlastnosti určené pro různé slovní druhy, uvedu příklad: ahoj - ahojte, čau - čaute, nazdar - nazdarte. A tohle zase by se Belišovi líbilo, miloval češtinu a je ho škoda, převeliká škoda. Chybíš nám tu, Belišu, také jsi mohl s tím nebeským houpacím křeslem ještě chvilku počkat.