Fotbal je pro chlapy

a to ještě jen pro některé.

Ženská se může snažit jak chce, ale ona nikdy nezažije ten pocit, kdy takzvaně „osereš beka“ a „zavěsíš do vinklu,“ to je jedno, jestli to bylo ve finále mistrovství světa na Maracaná nebo v zápase o třetí místo ze čtyř účastníků turnaje horské ligy ve Zlámané Lhotě, prostě v ten okamžik máš pocit, že i vesmír by se měl na chvilku zastavit a jásat s tebou, tohle ženská při fotbalu nezná a nezažije, protože my to sáli s mateřským mlékem, když jsme na ulici nakopávali své první kamínky, dřívka a plechovky, my si své odtrpěli, když jsme dostávali na plínkami vypolstrovaný zadek za první okopané botičky, ženské ať si kojí a my budeme dávat své góly, to je přece rovná nabídka ne?

Ženské mají zase své excitace, některé ženské stačí, když může do své půlmilionové kuchyně vodit prohlídky, hrát si v ní na kuchařinku a na každé zamíchání nebo ochutnání si vzít ze šuplíku čistou lžičku, kterých tam suší pět sad, taková když vaří dvě porce fazolové polévky, vyprázdní všechny šuplíky a regály, protože má k ruce paní Boschovou nebo Electroluxovou, která za ni všechno to nádobí zase umyje a osuší. A pak jsou zase jiné ženy, kterým stačí v kuchyni otvírák na konzervy, ale v knihovně už jim zbývá jen kolem padesáti litrů prostoru, všech zbývajících 50 m3 je vyplněno knihami v různém stadiu strávení, a také prý někde žijí ženy, které jsou úplně normální, ale to asi někde byl hlášen přelet andělů nebo tak něco…

Když už jsem vzpomněl tu kuchyni, já osobně jsem kuchař druhu jednohrnečných, Němci mají pro tento způsob vaření krásný výraz „eintopf“. Já když kuchám například květákovou polévku, šoupnu do jednoho hrnce tak dva cenťáky osolené vody, povařím v ní hlávku květáku, ale jen tak dvě tři minutky, jen tak do polotuha, v páře, protože ona ještě dojde i na prkýnku, kam ji vyndám a také potom v horké polévce kam ji později natrhám. Mám rád, když v polévce není květák rozblemcaný.

Tu vodu sliju do hrnku a mám zase čistý hrnec, který usuším nad plamenem, aby máslo neprskalo, až ho budu rozpouštět, jak už jsem prozradil, používám docela drahé dánské a tak ho nastavuju slunečnicovým olejem, na tom máslíčku udělám světlou jíšku, kterou opepřím a okmínuju, přidám trochu vegety a zaliju studenou vodou, jak se to povaří, zase půl kostičky zeleninového bujónu a tu horkou slanou vodu, ostře vonící květákem, tu tam šoupnu, nalámu na drobno (nebo jak to máte rádi, klidně i nožem nakrájet, ale já rád jídlem manipuluji rukama, tak lámu) kus té hlávky a pak už jen hledám chuť. Nakonec zase štěpinku másla.

Spotřeba nádobí: Jedna vařečka, jedna lžička, hrnec a hrnek, jeden polévkový talíř, na který si vyndám květák ke zchladnutí a později si na něj naložím porci na ochutnání. Jsou k smíchu amatéři, co ochutnávají jen tak lžičkou z hrnce. Já si naložím hezkou porci a ochutnám. Jo, a ještě maličkost, u mě by paní Hjundajová i Fagorová přišly na buben.

Ráno jsem si kupoval noviny a prodavačka zavrčela: "Dnes by měly stát dvacet korun!"

"Proč?" reagoval jsem, odpověděla mně její kolegyně, která skládala noviny do štůsků: "Ále kolegyně je naštvaná, protože je tam dneska o tu přílohu k volbám víc a ona ji musí do každých vložit!" a tak jsem jim chviličku držel řeč o tom, že potkat dneska usměvavého člověka znamená potkat psychicky nemocného a potkat šťastného znamená potkat blázna a tím jsem je trošku uklidnil, určitě ne na dlouho ale to já už od NICH prchal co nejdál, abych byl co nejdříve mezi NÁMI.

Ale až jsem už byl mezi NÁMI, dohrával jsem tu scénku zcela jinak, tam se paní chovala ještě neurvaleji a byla více od huby, já to tak dělám, když NÁM pro pobavení vyprávím o NICH. V té mé scénce paní do novinového stánku přišla pracovat nejspíše po angažmá v autoservisu, protože se jí do řeči míchalo výrazivo vysloveně automechanické, řekla: „Pane, zavřete tu kušnu, mně se zdá, že máte vyklepaný tlemič, jinak si ten váš debilní úsměv nedovedu vysvětlit.“

A já jí odpověděl: „Madam, já nemám jen vyklepaný tlemič, já mám, představujte si to, i vyhoněné péro, a dokonce jsem měl i prasklý výfuk, ale to už mám opraveno!“

Jenže ona byla zkušená frontová bojovnice a ihned přešla do ofenzivy: „Dávejte si pozor, vy volante nedotáčivej jeden prasklej, abych vám nevyšroubovala ventilek, to byste na časy s prasklým vejfukem vzpomínal jako na dovolenou na Kanárech, vy potahu proprděnej!“

Ale já se nemohl nechat zahanbit: „Poslechnou, voni sajdkáro vylágrovaná, já když jezdil Targa Florio, voni se ještě koukala z nebe, jak maminka zdálky nesměle vokukuje tatínkovu vrtačku. Tak se neztrapňujou, šoupnou si tu přílohu mezi sedadla a sklapnou haubnu, ať si nenaprskaj do elektriky!“

No řekněte sami, není to takhle zajímavější, než na půl huby říct, „Jó, je to bordel,“ a jít do práce?