Dušičky už jsou za dveřmi

Jako jedináček jsem fosilie rodiny, přímí předkové už jsou všichni na pravdě boží a já na důkaz toho, že konvence kristianizované Evropy mně nejsou cizí, zajíždím iluminovat jejich pohřebiště.

„To nám to uteklo,“ mumlám si pod fousy, když obcházím na trhu nebo náměstí vystavené kytice a věnce, uvité ze strakatých mutantů, jaké v přírodě nenajdete, protože lidová tvořivost jejich přírodní už tak dost pestrou krásu ještě vylepšila barevnými spreji, které ještě jakž takž s přírodními barvami se netlučou příliš nahlas, ale že k zpestření používají barvoslepí tvůrci i spreje stříbrné a zlaté, to už těmi nebožtíky musí hnout. Nakonec nějaký z těch nejpřírodněji vypadajících vyberu, zakoupím k němu něco hřbitovních kahanců, jak se dnes běžně označují svíčky s plastovým krytem proti větru, a uložím to všechno do kufru auta.

V příhodný den před oním svátkem se vydám do vísky, kde stojí náš dům, dnes už samozřejmě jiného majitele, projedu takřka celou vesničkou, až se dostanu k malému kostelíku na kraji místního hřbitova. Pohovořím s několika sousedkami, které trošku předbíhají čas a na hřbitově už i spávají, když narazím na vrstevníka, ujistíme, že žijeme pořád tam, kde nás byli zvyklí vídat, vzpomeneme něco taškařic ale hned se umravníme, protože na hřbitově je nepřístojné se smát a tak hned to vykompenzujeme vzpomínkou na zvěčnělé spolužáky, kteří z nás všech mají bydliště nejtrvalejší. Rozcházíme se pozváním na návštěvu a svatosvatým slibem, že se narok už dozajista navštívíme.

Tohle je vlastně jediná příležitost, kdy si na své mládí vzpomenu v širších souvislostech, kdy se vzpomínky jaksi zalidní bývalými sousedy a spolužáky, jinak moje vzpomínky připomínají hřbitov spíše papírový, mám vzpomínky zalidněny literárními hrdiny a příběhy. Co do návštěv však jsem po otci.

Nenavštěvuji ani těch pár lidí, co na to doopravdy čekají, pro něž pozvání není zdvořilostní floskulí, neumím chodit po návštěvách, stejně jako to neuměl ani on, v tom jsem zřejmě po něm, přijel navštívit mou rodinu, tedy své vnoučky, maximálně na vánoce, tedy na Štěpána, abych byl přesný, na oběd.

Štědrovečerní večeře u nás byla pro něj nepředstavitelná, to prostě nikdy nedal, byť byl v baráku patnáct let sám jako kůl v plotě, nijak mu to nevadilo, na návštěvu přijel jednou dvakrát za rok, nechal se zlomit na půl dne a pobyl dvě hodiny, seděl jako na trní, co nejrychleji se odporoučel a pak zaníceně procházel polomrtvé město dvě hodiny do odjezdu vlaku, ale to nebylo tím, že jel k nám, on tak odbýval všechny návštěvy, co pamatuju, i když ještě žila matka, ona si vyprávěla s rodinou a on si přečetl nějaký časopis, co někde našel ležet a pak už hartusil, ať odejdeme, neuměl dát najevo city a tak se cítil nesvůj v prostředí, kde se citům dával volný průchod.

Tohle mám po něm, mohu-li se návštěvě a to jakkoli blízkých, vyhnout, učiním tak, stejně jako on nemám v genech probírání, kdy jsme se naposled viděli a co jsme spolu kdysi zažili, já třeba nemám rád, když se mě někdo z blízkých vyptává, co bylo v práci, já uzavírám hlavu zároveň s dveřmi a nechci se patlat v obsahu svých spisů ještě doma, i když chápu, že osudy lidí, rodin a jejich majetků zvědavému člověku zvenčí mohou připadat nesmírně zajímavé a vzrušující.

Nejen návštěvy ale i open air produkce mně vadí. Jak mám rád svůj klid, tak ctím klid druhého. Představte si letecký den na letišti poblíž vesnice. Místní lidé jsou z toho hluku nešťastní ještě dnes, zaběhlí psi se pomalu vracejí domů, s ocasem mezi nohama, schopní ze zmatku chňapnout pánovi po ruce, všichni doufají, že příští letecký den nebude dříve než za rok,

Je to zvláštní, jen ve velmi bezohledném období dospívání jsem se dokázal zúčastňovat rockových koncertů, ale od jisté doby je moje vnímání demokracie poněkud přepjaté, nemám rád velké sešlosti lidí, nemám rád lidi, kteří šíří hluk, nemám rád lidi, kteří své sobecké zájmy schovávají za manipulovatelný dav, možná je to způsobeno tím, že jsem vyrůstal v domě, který bezprostředně sousedil s obecním výletištěm, a tak jako malé dítě jsem už na vlastní rodině viděl, jak jim vadí akce, která je všemi krom těch dotčených bagatelizována obyčejně slovy „aby ses neposral“.

Jenže už dva dny dopředu se moji blízcí schovávali a neotevírali pořadatelům, zvonícím na dveře a zdvořile prosícím o zapůjčení tu pily, tu sekery, tu páru hřebíků, zapůjčené nářadí bylo třeba si večer najít (bylo-li tam ještě) a odnést domů, protože ti pořadatelé měli jiné starosti než vracet nějaké kladívko, ten samotný hluk za oné noci byl tak nejmenším obtěžováním, a tak samotné odpoledne či večer s nějakým davovým programem není tím nejhorším, horší jsou ty tři dny permanentního provozu pod okny, kdy tam přijíždí a odjíždí náklaďáky s proviantem a sociálním zázemím, kdy se sem tam cestou necestou po soukromých pozemcích (nebo snad někdo včetně pořadatelů vnímá a respektuje nějaké mezníky nebo kolíky?) trousí lidé, kteří očurávají každý roh, kdy všechny vzácné máslovky jsou odrbány za zelena a lidé jsou zamčeni ve svých domech, protože návštěvníci takových akcí nejsou jen spořádaní fandové, vím o čem mluvím, bydlím vedle stadiónu, na němž se hraje fotbalová gambrinus liga, jsem proti davovým šílenstvím a na protest se jich nezúčastňuji i když mám rád hudbu, fotbal a letadla rovněž.