Důchod - ráj mezi životem a smrtí?

Já se už zrovna vidím v důchodu, jak budu chodit za kulturou, těch obrázků, co jsem neviděl, těch knížek, co jsem nečetl, možná se dám na nějaké kurzy, třeba tvůrčího psaní, a kdyby si lektor nějak nevěděl rady, vezmu to za něj, prostě si to prohodíme, on bude placený za to, že já jej budu učit učit psát, tak nějak jednoduše vidím svou budoucnost.

Cinsky text o potope sveta - zaniku stare rise Stredu. Peknych par tisic let poed Kristem.

Nevím, proč se tak blbě tváříte, co je srandovního na představě, jak sedím v první lavici univerzity třetího věku a do všeho lektorům hloupě kafrám, protože zrovna na svůj zamřelý intelekt balím tu přisleplou polochromou babku ze třetí lavice, která má oproti jiným mým tamějším láskám ke všem svým chorobám ještě Parkinsona a já miluju, když mě drží v ruce.

Kdysi jsem vyslovil před přítelem zvláštní myšlenku a utkvěla ve mně, časem jsem ji vycizeloval k dokonalosti formou rozhovoru sebe dnes a sebe před třiceti lety. To je můj koníček, hledat v sobě své názory z mládí a porovnávat je s dnešními, je to jakoby se potkali dva nepřátelé, dva lidé, vychovaní v různých kulturách.

Vedu se sebou takové podivné schizofrenické dialogy, třeba ten starší já smířlivě tvrdívá: „S tím nic neuděláš, dneska bychom to nejspíš dělali jinak, ale tehdy jsme neměli k dispozici, co víme dnes, neměli jsme nic jiného, než svoje tehdejší mozky.“

„Co kecáš, změnila se doba ale ty seš furt stejnej, něco v tobě přece muselo zůstat, zrovinka dnes ráno tu kdosi vzpomínal, pronesl také větu o jiné době, o době, kdy jste v práci dělali skopičiny a secvičovali scénky a hudební čísla, něco v tobě přece muselo zůstat, hele, jinak bych tu přece nebyl a nekecal s tebou, kdybych nečekal, že se něco dovím, že se něčemu zasměju!“ hromží ten mladší, co nechce nikomu nic omlouvat.

A ten starý furt mele svou: „Jenže to je jinak, to jsme tehdy nebyli my, to byli úplně jiní lidé, plní energie a nadšení, na rozdíl od dnešních skeptiků a zlenivělých tlouštíků, tamty lidi ještě zlákalo do akce libido a půvab jejich žen, ti dnešní peciválové si vzrušení představují tak, že jim huriska vyhurí práka a oni při tom budou vyplňovat sázkový tiket nebo žrát tlačenku s octem a cibulí, doba je takřka stejná, jen ji žijí zcela jiní lidé.“

Tak pořád dokola se v mé mysli převaluje jako kus dřeva pod splavem a omílá tahle myšlenka, jak by vypadalo setkání mě dnes se mnou před třiceti lety, zda bychom se spolu vůbec bavili, zda ten mladý by pro toho starého měl jakés takés pochopení či zda by toho starého poslal do prdele, jen by to fiklo a šel do nějaké zběsilé akce, kterou by mu ten starý důrazně vymlouval, protože už by věděl předem, jak špatně to dopadne.

Kdyby lidé znali svou budoucnost, jejich život by byl plný shozených her jako v pokeru, kdybych věděl, že s touhle kartou nemám šanci na výhru, tak bych nešel do ztraceného boje, ale lidé naštěstí neznají svou budoucnost a proto jsou ochotni do těch ztracených válek stále znovu jít. Jenže jak tak stárnou, začínají stále více vidět do karet svých a nahlíží i do sousedových, dokážou si spočítat dokonce i karty soupeře naproti a někdy shodí i hru, kde mají docela solidní padesátiprocentní šanci. Ale to ze mě mluví ten starý a ten mladý ve mně už docela křičí: „Pospo, co blbneš, hele, kdybych mohl z tvého, vlastně ze svého těla, vystoupit a být někým jiným, třeba tou spolužačkou z U3A, líbil by ses jí, ba co kecám, líbil by ses si, vážně by ses sám sobě dneska líbil, i když možná by ses na pohled trošku zděsil, ale pak by sis řekl, že to za to všechno stojí a dal by sis se sebou pořádnej rum a domů by ses mátožil jako opilá regata o počtu dvou bárek a spokojený.“

„Dobrá, beru, i když je to ze soucitu, i když je to rána z milosti, jenže já jsem tak starý, že už jsem viděl i vděčnost za smrt v očích umírajícího, za vykoupení, v jednom se však mýlíš, bárky nejezdí regatu, pokud vím, ale mohlo tě zmást to, že já zepředu vypadám jako bárka a zezadu jako regata, z boku pak jako škuner, přesněji řečeno z pravoboku jako škuner a z levoboku jako polopotopený škuner, ať už škuner vypadá jakkoli.“

A zda-li bych se si líbil? Mám dvě oči, tak bych se si musel líbit dvojnásob, ale představ si tu hrůzu, kdybych jedním okem viděl toho třicetiletého a druhým toho šedesátiletého, který z nich by byl déja vu? Dvě oči, dva chlapi, dvě básně. Kdysi jsem sem uvedl dva převody téže básně vedle sebe a to mně připomíná, že to vypadalo jako čínské nebo japonské znaky, které se píší do sloupců pod sebe. Má to obrovskou výhodu, tihle východní národové mohou číst na rozdíl od nás každý sloupec jedním okem, zřejmě proto je mají tak šikmé. A proto se pořád uklánějí, to je z té četby svislých nápisů. My si myslíme, že se nám uklánějí, ale oni si nás jenom čtou.

Já to zkusil s tímhle mým textem, číst každým okem jeden odstavec, překlopil jsem si monitor na bok a písmenka se mně vysypala na stůl. Jenže když je zase nalepím zpátky na monitor, dávají dohromady úplně jiný obsah, to není žádné obrázkové písmo ani puzzle, podívejte se, co z toho vylezlo, když jsem všechna sesypaná písmenka z odstavců o balení té babky spolužačky vrátil zpátky na monitor: „Já si zašel na dršťkovou, takovou tu hodně kořeněnou, hodně tmavou, pikantní, krásně se po ní říhá, tak dršťkovopaprikově, potom kokosovou čokoládu Margot a dvě mandarinky klementinky, ten svět se člověče docela dá, když se teda s ním umí.“