Čteme z druhé knihy Mojžíšovy:

I řekl Mojžíš Hospodinu: Prosím, Pane, nejsem muž výmluvný, aniž prvé, ani jakž jsi mluvil s služebníkem svým; nebo zpozdilých úst a neohbitého jazyku jsem.

Jemuž odpověděl Hospodin: Kdo dal ústa člověku? Aneb kdo může učiniti němého, neb hluchého, vidoucího, neb slepého? Zdali ne já Hospodin? Nyní tedy jdi, a já budu v ústech tvých, a naučím tě, co bys mluviti měl.

Exodus v podání Bible Kralické, překrásný český jazyk, „zpozdilých úst, neohbitého jazyka“, není to nádherné? Když si v bibli čtu, mám pokaždé nutkání být lepší. Chápete? Nikoli snad že by na mě do té míry působil vliv oné doktríny, ale jen tak z radosti z krásného jazyka. Třeba konat dobré skutky nebo aspoň nebýt zlý nebo aspoň se vyvarovat jízlivosti, i to je přece dost. Ale pak to moje dobré předsevzetí začne tak trošku narážet na obyčejné minuty všedního dne. Oni Štíři (jsem Štír, to je snad jasné) vůbec rádi si z nějakých obskurních, nikomu neuchopitelných důvodů, ukládají taková pokání.

Často, pravda, se jim ono pokání maličko zvrhne, třeba v plkání, ostatně koukněte na klávesnici, „o“ je hnedle vedle „l“, ale pravověrný Štír není detailista ve věcech, které se týkají jeho osobnosti. Štír totiž jestli chce něco ze života mít, dlouho se na věc těší, pak si ji co nejrychleji docela banálně prožije a poté na ni do smrti v dobrém a hezkém vzpomíná, těše se z faktu, jak krásně dodržel další ze svých naprosto nelogických zásad „čím míň, tím víc, tím líp.“

Do osobního setkání s Hospodinem jsem byl také úst zpozdilých a neohbitého jazyka, ale to se všecko změnilo, když jsme s Hospodinem zakládali vesmír a já jsem mu poradil, jak jít na to stvoření světa (mezi námi, nedá se říct, že to odbyl, on to prostě nezvládl), a on mně za to rozmluvil onu jistou neskromnost a pocit výlučnosti, kterým jsem v prenatálním věku dost trpěl, a který mě doslova vyřazoval při přezíravé a lehce lascívní konverzaci s okolními spermiemi, jejichž chromozómový nebozízek dával tušit, že se bude jednat o ženičky. Zkrátka býval jsem dost domýšlivý tehdy, ale dnes už nemám chybu.

Pokoušel jsem se totiž už tehdy, v zárodečném období, učit konverzaci s ženami, jsa tehdy ještě neohbitého jazyka, jenže jak mluvit s dámou, která je nejdříve veseloučká, miloučká a sexy, zkrátka takříkajíc k sežrání a po nějakém menším sléze pánovi vyspílá, že jí sežral všechen noční krém z obličeje.

Nebo když jiná dáma s cigaretkou v pěstěných pestrobarevných drápcích prohlásí, že provozuje jen sporty, které se dají dělat v lodičkách, a když má možnost blíže poposkočit se sympatickým veslařem z pramice, který jí činí milostné návrhy, odmítne jej příkře se slovy „Nikdy, vodníku !“

Ženy jsou to, co dělá měsíc hořkým, jak nás nedávno v televizi zase přesvědčoval pan Polanski, ale co měsíc, rok dělá fernetovým obyčejná ženská. Obyčejná. Je pozoruhodné, jak rády mnohé ženy říkávají „Jsem jenom obyčejná ženská“ a jako odpověď nečekají přitakání alebrž chtějí slyšet: „Ale kde, to jsi úplně vedle. Jsi úplně jiná než ty ostatní“. Ale když teda není úplně obyčejná nýbrž úplně jiná, zabývala se otázkou „Jsem lepší než ty ostatní nebo horší ?“ Ona to má nejspíš jasné. Lepší.

Ostatně chlapi to mají úplně stejně, teda vlastně úplně naopak. K smrti by se utloukli za důvěrně vyřčenou větou „Vy chlapi jste všichni úplně stejní“ protože tato klasifikace chlapa zařazuje do jeho rodu povšechně a tak má vystaráno se svými osobními nedostatečnostmi.

Když je mají i ostatní chlapi, je to vlastně obecný rys, který při menším verbálním kotrmelci lze koneckonců prezentovat jako relativně kladný, ovšem taková věta „Takhle tě teda nezná nikdo jenom já!“ vzbuzuje v chlapovi trapné rozpaky při tajném niterném rozboru, zda takové zhodnocení je kladné nebo záporné. Ale co, kladné, samozřejmě, jak jinak. Důležitá je jedna věc. Dostat se na co nejzazší pořadí v seznamu kandidátů oné dámy, která se po světě prochází nejraději vybavena příslušným ručním žacím nástrojem.

Jak už jsem řekl, miluji český jazyk bible kralické, protože také díky ní už nejsem zpozdilých úst a neohbitého jazyku.