Co se mně nestalo.

Musíte to chápat správně, ono se mně to stalo ale já právě proto říkám takovým tím pavlačovým nevěřícným „Představte si, sousedko, co se mně dnes nestalo!„

Byl jsem před nějakým časem na tříhodinovém kurzu etiky, pan přednášející do pozvánky ve vznešených tématech nejspíš opsal osnovu celého pětiletého vysokoškolského studia etiky na filozofické fakultě, aby se jí pak ani stínem nedržel, mluvil spatra na téma „Světu schází velké ideologie,“ držel se pro nás laiky sympatické metody „Myslete v příbězích,“ mluvil zajímavě a dokázal udržet pozornost.

Leč nevyslovil nic, co bychom již nevěděli či netušili, pojmenoval vše, co jsme v sobě museli potlačit, aby nás život tolik nebolel, vzal to od Bacha po Vlacha, přesněji od Konfucia po Kanta, přes sekulární změny v čase, freudovský model trojjedinosti vědomí on rozšířil o čtvrtý element, sociálnost, mluvil o etice a etiketě, o mravnosti a taktu, leč boj to byl poněkud donkichotský, protože filozofové od dob antických jen ztrácejí na společenské prestiži, pokud své přednášky neokoření něčím méně suchopárným, například vystoupením břišní tanečnice.

Vzhledem ke složení posluchačů (spíše posluchaček, neb kancelářské obory lidských činností jsou dnes feminizovány až na nejzazší možnou míru) by však spíše bylo na místě pozvat sympatického kulturistu s kytarou. Připomínalo to kázání pana faráře, jehož ovečky po opuštění kostela dále šťastně a spokojeně pokračují v životě v hříchu. A tak se stalo, že jsme sice odjížděli s pocitem nepromarněného času ale již po půlhodině cesty jsme zase mysleli na své pracovní úkoly a pan profesor se svými do kamene tepanými maximami byl snadno zapomenut.

Náš pan profesor kdysi přednášel etiku na univerzitě a do důchodu odešel z poradního sboru jediného českého emeritního prezidenta, svou pravdomluvnost dokazoval jeho již poněkud ušmudlanou novoročenkou, která byla třídílná a každý z dílů nesl jeden geometrický obrazec, trojúhelník, kruh a čtverec. I zeptal jsem se po skončení přednášky privátně pana lektora, jestli panu exprezidentovi nevyčinili svobodní zednáři za tak okatou deklaraci příslušnosti, odpověděl, že tak dobře se s ním zase neznal, aby mu mohl klást tak důvěrné otázky.

Chtěl vědět něco o mých rodičích, trčel z něj Freud jako z berana rohy, a pátral po kořenech mého zájmu o filosofii, potvrdil jsem mu, že jsem produktem Komenského rčení: „Kdo získává na vědomostech a ztrácí na mravech, víc ztrácí než získává,“ prostě se zajímám o to, co mně na technické škole chybělo, specializace je hrobem lidství, nikoho nezajímá, co se děje mimo jeho obor, a to mně na kantorech strašně vadilo, to ignorantství vůči ostatním předmětům, jak byl matematik hloupý co do literatury a naopak češtinář si neuměl spočíst výplatu, ale bylo to úhrnem vzato prospěšně strávené dopoledne.

S tím jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi byl dokonce na psychosociálním výcviku, jednou za čas se manažerský plevel vyveze za špatného počasí na prodloužený víkend do nějakého rekreačního střediska, které potřebuje v mrtvé sezóně jakýkoli kšeft, aby tam tříměsíční odborníci danou sortu plevelu zkoumali a implantovali mu vlastnosti, které postrádají všichni zúčastnění. Jak já to vidím, jde o snahu marnou, o další ze slepých uliček naší společnosti, protože tato činnost přisuzuje jedněm i druhým schopnosti, které prostě mít nemohou, jinak by do svých funkcí nikdy byli nešli.

Vedoucí funkci ve většině oborů, pracujících s lidmi, dnes může dělat pouze člověk s nízkou úrovní profesní paměti (změny režimu a historie plná otázek a různících se výkladů našich mysteriózních a protichůdných zákonů, temná minulost naprosté většiny schopných a zářivý morální profil neschopných, protože jim nikdo žádný postup, spojený s politickou angažovaností, v minulosti nenabídl), nízkou úrovní empatie (jak jinak než brachiálním psychickým terorem s minimem finančních prostředků zajistit nesmírně obtížnou a na trpělivost a vědomosti náročnou práci s veřejností, navíc s personálem, který ten manažer nemá čím motivovat), a otrlostí, která jim dovolí vykonávat svou funkci bez jakékoli perspektivy na zlepšení stavu pověsti.

Přes sysifovskou námahu všech těch organizátorů podobných psychosociálních šantánů se většina oblastí našeho života stále zhoršuje, protože zrychluje a zpovrchňuje, což kladu za vinu nejen zchamtivělé kultuře a podvodnými sázkami prolezlého sportu, které prostým lidem přinášejí převážně brak a klišé, ale i části advokátského stavu, který ve snaze vyrazit ze své klientely poslední korunu, zpochybňuje dnes i pozdrav, ztráta důvěry v právo a spravedlnost je pro mě osobně nejvýraznějším rysem dnešního marasmu naší společnosti.

Základní myšlenku té psychosociální hry na master-slave jsme si buď v sobě přinesli už z útlého dětství nebo se ji budeme snažit pokrytecky předstírat, jsme-li na to dost inteligentní. Vzpomínám si, že tohle se učili studenti na fakultě tělovýchovy a sportu, když studovali činnost partnerů postižených sportovců. Za prvé musím umět přijat simulované situace, klasické schola ludus, kterému se dnes říká vznešeně kreativita, za druhé musím umět analyzovat a tak musím rychle najít systém, kterým se budeme dorozumívat, nemáme-li oba k dispozici zrak nebo řeč. Uvědomit si, že když vedu nevidomého k autu, celou dobu musím mluvit, abych mu nahradil jeho oči: „Ještě jeden krok, pozor, nahmátněte levou nohou obrubník, teď půjdeme tři kroky doleva, teď vám položím levou ruku na střechu a pravou na otevřené dveře.“

On už se do té díry, kterou si ohmatá, nějak poskládá, prostě se frekventanti učí verbální i nonverbální komunikaci a lektoři sledují, kdo dokáže a jak rychle například v téhle hře po zvládnutí základních pohybů hledat výhodnější algoritmy ke splnění úkolu, jenže dospělí bez průpravy z dětství, pamatujete úžasnou hru na sochy?, zhusta považují tenhle výcvik za infantilní činnost, která nikomu nic zásadního nepřinese.

Bohužel ti, co tohle vlivem vyrovnaného a vyváženého dětství všechno vnímají podvědomě a mají schopnost rozvahy a předvídavosti, tak ty ve funkci nenajdeš, jsou tam, ne že ne, ale nikdy v nejvyšších funkcích, buď jsou v rolích šedých eminencí nebo se při lehce zvládané nižší funkci (generál ve funkci štábního rotmistra) věnují svým privátním aktivitám jako jsou znalecké činnosti, umělecké zájmy apod. a na nějaké psychosociální hříčky koukají z věže své morálně a eticky zdravé osobnosti.