Co nesmí chybět v žádném televizním zpravodajství

Vypozoroval jsem, že každé zprávy zřejmě kromě obligátních katastrof a zločinů musí obsahovat další příspěvek k romské otázce a životnímu prostředí.

Tohle je muj tristy text letos na tento blog, a libilo by se mne oslavit to treba s touhle damou. S takovou uplne obycejnou spanelskou Cikankou, tanecnici flamenca.

Začnu romskou otázkou: Než někdo první romskou otázku vymyslel, tak pro mě žádná neexistovala. Pocházím z vesnice, kudy Cikáni (tehdy ještě ne Romové) prošli tak dvakrát třikrát za rok, ženské v širokých sukních chodily s nemluvnětem na zádech a za „hádání z ruky“ poptávaly vajíčko, hrudku másla nebo kousek chleba. Chlapi brousili nože, letovali hrnce a drátovali kameninové nádoby. Večer zašli do hospody, někdy naivním sedlákům prodali nějakou zázračnou mast pro koně, kterým rozuměli jako nikdo, sem tam se trochu porvali. Nebyl nikde ani stín rasové diskriminace, dospělí na Kopanicích znali bídu velmi zblízka a uměli cítit s ještě bídnějšími, my děti jsme cikánský vůz řadily ke koloritu vesnice.

Plakali jsme, když se Cikánům dávala přestárlá zvířata, která neměl někdo srdce utratit, tak jsem oplakal našeho vlčáka Kazana, kterého si odvedl cikánský děda, pes se mu vytrhl a přiběhl zpátky domů, vyl, když si ho odváděl podruhé, asi cítil, co se s ním stane.

O Cikánech se vědělo, že ukradnou, co bez dozoru na dvoře či v chodbě (dál je nikdo nepouštěl) najdou a tak je selka se vztyčeným ukazovákem přivítala: „Tady máš trochu mléka pro to malé a už běž!“ Cikáni usedlíkům vykali, sedláci jim bez rozdílu stáří a pohlaví tykali. A zase v tom nebylo žádné ze stran nic divného, prostě to převzaly po předchozích generacích a neuvažovaly o tom, zda je to tak správně.

Cikánská maminka se usmála a poděkovala, selka se také o stupínek chladněji usmála a vyprovázela ji s pozornými očima ke dveřím. Když se vracela, přišla na to, že zmizela ta dvě vajíčka, co zrána položila v chodbě na misku, protože je vzala v kurníku a nechtělo se jí s nimi sejít hned do sklepa, tak milá vajíčka neobyčejně jednoduše skončila v širokých kapsách květované sukně. Selka věděla své a žádné závěry nevyvozovala. Za dva tři dny rodina odtáhla o vesnici dál a bylo po romské otázce.

Jen výjimečně se některý z hospodářů vydal stíhat věc, kterou odmítl postrádat. Úspěšnost takové akce byla sázka do loterie, věc byla dobře ukryta a Cikáni své argumenty a přísahy podpírali blýskáním černých očí, bílých zubů a ostrých břitev. Jenže pak přišla moderní doba, s ní socialismus a kočování bylo zakázáno. A najednou vznikla romská otázka, někde dokonce romský problém.

To před tím byla celkem idylická minulost. Moderní doba ale způsobila, že se do té chvíle celkem ostře a přesně vymezené hranice styku etnik začaly narušovat. Pak se Cikáni začali měnit v Romy. Nevím, kdo s tím přišel, zda Cikáni nebo gadžové. A je mně to také celkem jedno. Ale jisté je, že přikováním Cikánů na jedno místo se jejich drobné přestupky koncentrovaly na to jedno místo a postupně začaly přerůstat v přestupky velké až závažné. Už to není jen prostý podomní obchod s věcmi, které se ztratily v sousední vesnici. Jsou v tom drogy, zbraně a jiné civilizační výdobytky.

Po jakémsi podnětu v televizních zprávách jsem se zamýšlel nad romskou budoucností, jak dlouho asi jim ještě bude trvat, než všichni pochopí, že už není komu krást slepice, že internetové obchody už vyřadily i jejich podomní kšeftíky s kradenými věcmi, že už nikdo nebude ochoten je živit, protože stát je na huntě a sociální programy havarují. Dohadoval jsem, nemaje poznatků ani kontaktů do toho etnika, proč asi nemají plánování vlastní budoucnosti v genech, jak je možné, že dva mozky vyrůstající vedle sebe ve stejné kultuře jsou natolik odlišné v potřebě přijímat vzdělání a poznání, v potřebě abstraktního myšlení.

Zkrátka jsem se zabýval tím, jak dlouho ta agonie bude trvat, protože jako racionálnímu mozku je mi jasné, že jednoho dne buď asimilují s prostředím anebo vyhynou, byť proti té druhé možnosti dělají zatím všechno, co se tak zdravě prokrveným přirozením dá.

Já ani tak neměl na mysli ty Romy, kteří odchází odsud na Západ za lepším živobytím, ti už vlastně svým způsobem asimilovali, i když způsob jejich obživy se potácí z obou stran zákona, ležely mně na srdci spíše ty komunity na východním Slovensku, tvrdošíjně vychovávající své děti v předminulém století na hliněné podlaze v příšerném slumu, také mě napadalo, zda se nespojí s nějakým jiným etnikem. Když sem před desítkami let přišli první Kubánci a Vietnamci, Romové se s nimi hned spřátelili a jako vlastně jediní je srdečně přivítali, protože byli na první pohled jiní a stejně vydědění v naší xenofobní společnosti jako oni sami.

Kubánci se rozptýlili, protože jich bylo málo. Leč pracovití a chytří synové Východu se od milých Cikánů brzy začali distancovat, protože zjistili, že by jejich jediní přátelé v nové zemi rádi na nich parazitovali, jejich vrozená schopnost bezstarostně přesunout své starosti a zodpovědnost, včetně zodpovědnosti za sebe sama a své děti, na hlavy jiných, z nich stále dělá osamocenou skupinu, nešťastnou a neštěstí přivolávající, smutné, ale závěr je nasnadě, oni nejsou odolná, moudrá, pracovitá a prozíravá semitská diaspora, oni vyhynou, nezmění-li se, vyhynuly už mocnější národy, které v nevzdělanosti a zaslepenosti odmítly se přizpůsobit změněným životním podmínkám.

Ráno jsem potkal svého známého kosa v Dvořákově ulici, stěžoval si mně: „Dostávám každé ráno ránu smradlavou palicí přes zobák!“ Stejně však trpí můj nos, když je mně přejít třídu Malinovského, ta čtyřproudová ulice jako by byla stižena kletbou v podobě souběhu dvou silnic první třídy, zapáchá zplodinami až do poloviny příčné ulice Dvořákovy, lidé tam žijí a systematicky se pomalu tráví.

Všechno je marné, projede-li ulicí deset osobních automobilíčků s moderními katalyzátory a emisemi podle normy Euro IV, které už mají své výfuky skoro tak šetrné, že dýchání jejich zplodin prospívá lidskému zdraví, když pak projede jeden pracant ve vyřazené smrduté zablácené bestii a kouřmo se zahustí až ke štiplavosti.

A jsou dnové, kdy vítr se ani nehne, rozptylové podmínky jsou velmi chabé, podíváš-li se jako pravítko rovnou třídou směrem, kam bývalo vidět zhruba kilometr i dále, vidíš stěží sto dvě stě metrů, v létě se nad rozpálenou vozovkou zrcadlí šedomodrý vzduch, který dělá dobře jen lidem, kteří vzduch, co dýchají, chtějí také vidět. V zimě za bezvětrných dnů ti slzí oči od smogu, a za těch větrných pro změnu od větru a kouře, jenže u nás se vítr zvedá, jenom když tudy jdeš v lehkém svetříku, to se udělá pravidelně vítr z rodu svinských, profoukne tě a přinutí zaslzet, větry jsou vůbec nepříjemné, jako by nebylo dost na tom, že je to lidem zpravidla nechutné, to ještě se zvedne takový vítr, že trhá gumy od trenýrek, nesmějte se, znám to podle sebe, mívám větry daleko přesahující Beaufortovu stupnici.

Tak tohle asi k romské otázce a ekologii.