Člověk začíná a končí na stejné mentální metě.

Inteligence se v každém z nás vyvíjí od žraloka k Einsteinovi a nazpět, jen každý nejvyššího vzepětí nedosáhne, protože by musel mnohý z nás žít jako lidé starozákonní devět set a více let.

Kenneth Rexroth

Kdysi jsem s jedním mým mladým soupivníkem mluvil o beatnicích, jejich poezii a životním stylu, nasával jako houba obé, jak pivo, tak informace. Mě na něm těšilo, že nezná jen ty nezprofanovanější, nýbrž umí citovat z muže jménem Kenneth Rexroth, nechtěl jsem to na pohled úhledné jméno počešťovat a prznit koncovkami.

Nemohl jsem se v hospodě nějak nadvakrát rozkecávat a ono to vlivem dorůstajícího lesíku na účtence vlastně už ani nešlo, tak jsem mu jen v heslech sdělil, že K.R. byl ve Frisku v padesátých letech jakýmsi guru všech dospívajících beatniků, jako ročník 1905 na to měl věk a jako těžký nonkonformista také kvalifikaci, všichni ti jeho žáci (Allen Ginsberg, který převzal jeho štafetu v době, kdy on už nahlédl prázdnotu hippie hnutí a opustil revoltu, Lawrence Ferlinghetti, Langston Hughes, Jack Kerouac nebo Gregory Corso byli o patnáct, dvacet a více let mladší a snažili se jej vlastně napodobovat, jenže neměli tu průpravu co on, zatímco oni byli hoši v poezii školení víceméně ulicí, K.R. si objevil francouzské prokleté básníky, vycházel z nich, naučil se jazyky a četl a překládal ty věci, a také si myslím, že byl víc než oni básníkem).

K četbě jeho básní mě vlastně přivedlo čtení americké válečné literatury, protože tam jsem si poprvé uvědomil, mezi jakými mlýnskými kameny ti lidé byli, když dobrovolně narukovali s nějakými ideály v srdci, měli společný strach z války a ještě si tam přitáhli rasizmus z Jihu, antisemitismus ze Severu a bůhví co všechno ještě (Shaw: Mladí lvi, Jones: Až na věky), z všeho toho válečného a poválečného srabu padesátá povstala a dala ekonomickým rozvojem vzniknout nezapomenutelným šedesátým, no ale abych se vrátil k těm převodům, první jeho převody znám od Jana Zábrany z první poloviny šedesátých a pro porovnání sem uvedu převod Antonína Přidala ze samého závěru osmdesátých, z r. 1989, dost velký rozdíl už jen ve volbě jazykových prostředků. odhlédnu-li od ostatního, posuďte sami.

NA ROHU STÁTNÍ A DVAATŘICÁTÉ,                          NA ROHU STÁTNÍ A DVAATŘICÁTÉ:
BLUES CHLADNÉHO RÁNA                                       BLUES CHLADNÉHO RÁNA

U špinavého okna pláče dívka                                Holka v roztrhané košili
v roztržené košili.                                                   brečí u špinavého okna
Ulicí sviští rány do brady.                                        Na ulici si dávaj přes dršku

Frajírek zvrací do kanálu.                                        Nějaký chlápek zvrací na pangejtě.
Psi štěkají z nočních uliček.                                     Psi štěkají v uličkách plných noci.
Je nade všechny žaly                                              Nic na světě se nepodobá smutku
žal hracích skříní nad ránem.                                  gramoautomatů za svítání.

Jdou domů holky, co dělají v hernách.                    Nočňata jdou domů 

Kurvy si dávají čínskou směs.                                 Kurvy do sebe házejí čínský guláš

Pasáci jedí ostrý burgr.                                          Pasáci si poručili pepřeného tatara.
Ospalý polda hemenex.                                         Ospalí policajti šunku s vejci.
Svítání práce, svítání života.                                  Úsvit práce, úsvit života.

Je slyšet rachot, jak se budí                                  Hluk probuzení
staré oběti.                                                           starých obětí.
Sníh vane pustou ulicí                                           Sníh víří prázdnou ulicí

před první tramvají.                                               před první tramvají
Milenci si zapalují první retka                                 Milenci si zapalují cigarety
a s červenýma očima se loučí loučí se,                   mají zanícené oči

a odcházejí do ranního světla.                              a vytrácejí se v denním světle

Jistě jste poznali, který je čí, že jo?

Jak vidno, pořád je dost slov pro nás pro všechny, co jsme se usnesli, že čas od času vyměníme skutečný život za sny, že ochutnáme jak chutná život z papíru, zcela volně mně to „z papíru“ připomíná anglické fish and chips balené ještě dnes na stáncích do novin, víte mimochodem, jak se k té tresce dělá těstíčko? Není to obyčejný trojobal jak jej známe my, dá se sklenička hladké mouky a tři čtvrti skleničky světlého piva, trocha soli a žloutek, ušlehá se to do hladka a do toho se vmíchá tuhý sníh z toho zbývajícího bílku (bezodpadová technologie, jen do sněhu dej špetku soli, sníh je tužší), sníh nevmíchat moc, jen tak lehce, aby se spojil, obal bude nadýchnutý a křupavý, hranolky už se chvilku dělají předem, no a když k nim do friťáku tu rybu mrskneš na poslední 4 minuty na 180 ˚C, máš mňamku jako bejk, jo, málem bych zapomněl, nikdy jsem nebyl v Anglii a tak samozřejmě nemohu vědět, jak to chutná tam, tohle byl recept na české vlastně moravské rybizny.