Cesta do století páry a zpět

Přátelé, já věřím v antireinkarnaci, na převtělování do minulosti, jenže jsem materialista a v co jiného materialista může antireinkarnovat než v něco materiálního? Já osobně si tedy myslím, že se v minulosti musím narodit jako parní válec nebo sentinel, když už bych se chtěl pohybovat, ale při mém pověstném sklonu k tělesné stacionárnosti by asi nejvhodnějším mým převtělením v mechanizmus byla lokomobila.

Století páry! To byla doba! To byly ale ženy! Čím skromnější a únavnější možnosti přemísťování těla, tím větší rozpětí křídel ducha. A bez opiátů. Akorát absint. A víno. A pivo. Že by se našla souvislost mezi leností těla a mdlením ducha v pohodlných křeslech současnosti? Co ale budoucnost? Vrátí se lidstvo zpět k radostnější obtížnější cestě? Vrátí, jsem přesvědčen. Nic jiného lidstvu totiž nezbude, až vládcové povolí uzdu své chamtivosti a ve snaze aby jiní neměli, co oni mít nemohou, zničí docela všechno.

Když Francouzi opustili Mali, které dlouhá desetiletí kolonizovali, tak v Bamaku, v Timbuktu a jiných centrech zničili, co nemohli odvézt a lebedili si, jak to bude pro Afričany obtížné, vybudovat něco podobného. Ale oni k jejich velkému překvapení tehdy nic nebudovali, vedle opuštěné honosné banky si tak akorát vybudovali plechový přístřešek a v něm šťastní bydleli, protože je konečně nikdo nevyháněl ze stínu hlavních ulic. Báli se velkých místností. A seděli na chodníku a čekali. Kdo bude chtít u nich zase něco budovat, musí si civilizaci znovu přivézt. Kolonizátoři chtěli si v Africe přizpůsobit přírodní lidi stejně - v jejich očích - přirozeně, jako dnes poukazují dvou- nebo třígenerační Australané na nepřizpůsobivost Křováků. Angličané se přizpůsobili, Poláci, Maďaři, Židé, Číňané se přizpůsobili, i Češi tam prý kradou míň, jen ti původní obyvatelé se jaksi nepřizpůsobili. Komu vlastně se měli přizpůsobit? Těžko se přizpůsobuje smrtelné hrozbě.

Ale abych neskončil tématem, kterým jsem začal: Včera mně ukazoval funkce svého krásného nového komunikátoru jeden známý, mezi jinými bohulibými funkcemi také foťák asi pětimego, to už je opravdu pro mimoně, tam se obrázek uloží, až si jej opravdu komplet zedituješ na displeji, přidat jasů, transfokátor, ztlumit barvy, skutečně vše potřebné i nepotřebné až po výřez, ani na videokameře snad neuvidím vše, co je schopen mně nabídnout ten foťáček, integrovaný do telefonu s počítačem a navigací, málem po okraji běhá světelný had jako u kolotoče, dokáže ta mašinka úplně všechno, jen nic nevymyslí, neví, chudinka, co nafotit, kam se vlastníkovi chce jít nebo jet, co tam dělat, na co jiného se vlastně takový víceméně zbytečný krám hodí než na hraní, ale jako každého chlapa, mě uchvátily možnosti té krabičky, chlapi a hračky, to jde k sobě, jen to není pro seriózní práci. Jako všechny multifunkční přístroje to umí všechno a nic pořádně.

Takový přístroj nejlépe věhlasné značky se hodí tak pro politiky nebo malé podnikatele, kteří své bolavé ego léčí tím, že si na ně lepí náplasti značky Rolex, Doxa nebo jiných podobných názvů, zařazujících svého nositele přesněji než vizitka. Byly však v této zemi neuvěřitelné doby, kdy si i obyčejný položebravý dělník mohl koupit švýcarské hodinky, mívali je i železničáři, a proto také vlaky jezdily přesně, to až s nástupem značek Prim nebo Poběda začaly vlaky jezdit tak na čas, jak přesně šly hodinky obsluhy, ale těmi hodinkami to nebude, v těch dobách značky Omega byly zřejmě rovnější koleje.

Můj otec nosil ruské Pobědy, tchán však zdědil po otci bytelné kapesní Omegy původem ze století páry (nechytejte mě za slovo, pro mě století páry skončilo až šedesátými lety dvacátého století, ještě na gympl jsem v sobotu jezdil dřevěnými vagonky jako z lunaparku, taženými parní lokotkou, která se rozvážně sunula tendrem dopředu), dědily se z generace na generaci, tam třicet nebo čtyřicet let denního nošení nic neubralo na kvalitě, měl jsem ty Omegy v ruce, ten stroj jsem si mnohdy obnažil (byly dvouplášťové, pod tím vrchním víčkem bylo ještě jedno s rytinou a teprve pod ním bylo vidět do strojku) a rozplýval se nad precizností součástek, přikládal si je k uchu a opájel se zvonivým zvukem strojku, tak jako staří klenotníci neměřili obsah stříbra na vahách, nýbrž minci upustili na skleněnou desku pultu a podle zvuku určili obsah stříbra, tak já jsem poslouchal stříbrný zvuk kalené oceli, to byl zvuk málo horší trianglu.

Mám nádherně sejmutý triangl v jedné nahrávce Haydnových Uherských tanců, mnohdy si ty jeho profláknuté melodie pouštím jen pro tenhle jediný zářivý tón dokonale sejmutého zvuku jediného nástroje, to je jako bys poslouchal referenční CD pro jediný nástroj, dokonalé, ještě mám jednu desku, vlastně dvě, obě od Polydoru, jednu z r. 1966 z kostela svatého Tita v Basileji, samozřejmě už digi přemíchanou, tam dává Otto Winter Händelův koncert 306 B dur pro varhany a orchestr, no a ta druhá je Bachův cembalový koncert, tam je to ještě složitější, mám cembalo v mnoha nahrávkách a jenom polydorští zvukoví inženýři se pro moje ucho přiblížili na dosah dokonalosti, je pravdou, že je to záznam zvuku nástroje ze sedmnáctého století, mňam.

Ale o čem jsem to vlastně začal psát, jo, už vím, ten život se dá docela žít, když se ví, kde povolit šrouby, že jo?