Čau v pekle

Kdysi jsem zval kamaráda do pekla, vlastně to celé začalo otázkou, zda vůbec takový nápravně výchovný ústav existuje.

Odpověděl jsem mu, že samozřejmě ano, jen má trošku jinou podobu, než se nám křesťané snaží vsugerovat. Stejně jako nebe. Prostě ty pohádky o věčném blaženství a věčném utrpení jsou po všech těch válkách, genocidách, znásilňování a mučení, prostituci a nelidské dřině dětí, už poněkud passé. Dneska si zkrátka užijeme peklo i nebe za života a po smrti jen budeme pokračovat v započatém díle. Takhle jsem mu vědecky postavil.

A hned jsem ho také upozornil, že se tam sejdeme všichni, co za něco stojíme, a jestli jako si myslí, že skončí jako jeden z těch přibližně padesáti nudných patronů, co se ušlechtile nudí v nebi, to je na omylu, bude pěkně s námi v pekle. Jo a ještě jsem mu řekl, ať se pozorně dívá na plakáty hned za branou, budu tam mít oznámení, že pořádám bluesové večery za devátým kotlem vpravo. Ujistil jsem ho, že tam bude samá dobrá společnost, hendrix, joplinka, morrison, clapton, mayall, cohen. „Tam se ti bude líbit, jo a rum si neber, máme ho tam dost,“ dodal jsem ještě závěrem.

Ale když jsem viděl, že o tom začíná přemýšlet, zatřásl jsem s ním: „Hej snílku, co šílíš, jaká spravedlnost boží, jak by tam nahoře v oddělení evidence dobrých a zlých skutků mohli mít počítadlo v pořádku, když si ještě Jirka křesťanský koaliční nebo Jirka nekřesťanský opoziční nesrazili vaz na prvním schůdku, co jim vede do zahrady?"

"Žádná posmrtná spravedlnost není, žádný posmrtný život neexistuje, bůh není, protože by se na to nemohl dívat a vyvolal by tsunami, která by zachovala neporušené jen osmitisícovky, i když i ty jsme dokázali zabordelit a šmelit s nimi."

"Nebo to aspoň není ten dobrotisko a shovívavý stařík, jak se nám snaží vštípit katechetové, pokud bůh je, je to pěkně zlomyslná a krvelačná bestie, já raději sázím na existenci ďábla, pokud není, nic se neděje, pokud je, vyhrál jsem celou věčnost rozkoše a budu se chodit dívat na křesťany trpící v očistci, možná se jim budu i pošklebovat, záleží na tom jaké mravy tam u nás s kolegou Ďáblem povedeme."

A víte čemu se ještě na vesnicích říkalo peklo? To byly ty prostory pod jevištěm v sálech přilehlých zpravidla k hospodám, kde místní ochotníci mizeli, když bylo ve hře o doktoru Faustovi potřeba zmizet z jeviště a propadla se v takových krcálcích nebudovala. Scházela se tam zpravidla o tancovačkách elita společnosti a odehrávaly se tam orgie a bakchanálie. Aj, tohle peklo kdyby mohlo vyprávět.

Dnes je to se mnou a návštěvami tancovaček docela jinak, byli jsme před pár lety na country bále, byl jsem oděn velmi stylově, moje ženská sice říkala, že vypadám jako rančer, jenže ona nemůže vědět, že černá byla barvou profesionálních falešných hráčů, seděli jsme příznačně pod podobiznou Wild Billa Hickoka, vpravo od něj se skvěl neumělý portrét Jesse Jamese, kdysi jsem o Wild West četl spoustu všelijakých pojednání, více i méně seriózních a autentických, jen málo bylo skutečně hodnověrných, a popis životních osudů Calamity Jane, Billyho the Kida, colonela Williama Codyho alias Buffalo Billa nebo třeba Doca Hollidaye se na hony vzdaloval pozlátkovému světu rodokapsů a spaghetti westernů, ale zajímal mě ten svět, zajímaly mě zbraně té doby, ostatně zbraně mám rád (přesto nemusím mít nějakou doma) dodnes, rád si prostudovávám nejrůznější systémy zámků a závěrů, jak je postupně přiváděli k dokonalosti konstruktér Kalašnikov nebo na druhé straně Georg Luger, autor obdivuhodné konstrukce modelu Parabellum s kloubovým zámkem a protismyslným jménem, něco jako byl socialistický boj za mír, obdivuji supervýkonné miniatury od firem Heckler a Koch nebo UZI, které si tolik oblíbili teroristé.

Ale to už jsem vám zase utekl a tak honem zpět ke kovbojům, oblékl jsem si černé kalhoty a boty, temně rudou jednobarevnou košili a černý široký klobouk, celý večer jsem se snažil o pohled ve stylu „měl černý sombrero / na něm bílej prach / pod ním hadí oči / ze kterejch šel strach / místo cigarety / měl v ústech růži / na stehnech pouzdra / z chřestýších kůží“, ale nějak se mně nedařilo, pokaždé když jsem ostřížím zrakem pohlédl do zrcadla nad barem, neodrážel se v něm chladnokrevný pistolník ale zpocený šedivý mžourající dědyn, který se hrnul do fronty u baru pro další lampu červeného, co se dá dělat, nájemný vrah ve stylu Antonia Banderase už ze mě asi nebude. Však si také nemyslím na Salmu Hayek, že jo, mně úplně postačí, když to v tom pekle bude tak, jak si maluju.