Byl jsem hrobařem veršotepců

Už jsem o tom tady mluvil, jak se mně na stole občas objevovala veršovaná dílka k posouzení, ojediněle se jakžtakž dala, většina však byla méně dobrých, nesnesoucích ani poměrně mírná hospodská měřítka.

Kdysi jsem konzultoval cosi i písemně, já bloud, měl jsem období, kdy jsem osciloval mezi člověkem, jemuž se říká: „Ty jsi ale případ!“ a skutečným případem klinickým. Napsal jsem tehdy té dámě: „Chacháá, Vaše neupravené a syrové názory,“ říkáte, směju se ústy a hlasem, a jaká jiná má být člověčí pravda než neupravená a syrová, pravda nezná druhý pokus stejně jako první dojem, pravda je prostě to, co subjekt cítí, dokud to nevysloví, je to jeho pocit, když to vysloví, je to jeho pravda.

Ale co je v lidech pravd, a žádná obecná neexistuje, není žádná všeobecná pravda, ani „V jednoho Boha věřiti budeš“ není obecná pravda, to je jen axióm, a to ještě s oběma očima zavřenýma, vlastně to řekli katechetové docela přesně, je to přikázání, něco jako na silnici modrá cedule s bílou šipkou, ale kdo mně přikazuje v jednoho boha věřiti? Onen bůh? Děkuji pěkně za boha, který přikazuje.

Nechci boha tak ješitného, že chce být chválen a veleben. Jsem od vás a vašich názorů, milá básnířko, tak daleko, že mé pravdy se vašich vůbec nedotýkají, vy máte své srdce napřaženo k ohmatávání vztahů světa docela jinak, než mám já své, máte váš cit pro rytmus a verš, který podle mého názoru kulhá na obě nohy, máte váš slovník synonym:

Svíce dohořela
inkoust vyschnul v knize půli
Melodie z chóru
zbaběle prchla k davu
rozeznívajícímu bránu nebeskou
Růže k růži přivila se
Hrana osudu
Metlou lidstva polichocena
však koná dál svůj příslib

Mně to zní jako parodie, člověk si řekne, to přece nemůžete mínit vážně, to jsou stejně prázdná patetická slova, jako jsem četl na náhrobních kamenech na jednom předměstském pražském hřbitovu, když jsem měl dlouhou chvíli a šel se tam procházet, protože to byla jediná oáza klidu v tom rušném blázinci, který dnes zachvátil Matku měst. Byly tam stejně patetické a obsahově prázdné nápisy jako jsou tahle podivná hesla, z nichž je složena vaše báseň.

Máte stejné právo na svou tvorbu jako kdokoli z nás, jenže když to zveřejníte, riskujete, že kdejaký blbec nad vaším dílem bude vyslovovat soudy, viz má slova. Víte, já to mám zcela jinak, takže proto jsou mé názory tak syrové, pro mě verše ani nemusí být přetíženy hlubokými myšlenkami jako indonéský trajekt cestujícími, mně docela stačí, když verše znějí jako hudba, jako tlukot srdce, docela mně stačí představovat si se Skácelem: „Je v Andách velký bílý lom / a na dně lomu bílé lamy / a bílý klavír rozlámaný,“ cítíte, vážená,  tu hudbu? Ten rytmus? Ty obrazy? Z vašich protetických veršů však hřímá polnice, nutící každého k zamyšlení, příliš zatíženo epikou, abych tak řekl ze své božské pozice.

Takhle jsem je ničíval. Ten čas je stejně jako období absintové pryč a dnes je potřeba plánovat už jen radost. Chceme si se známými vyjít na večeři, udělat se nóbl, asi do nějaké dobré hospody, kde mají nějaké specialitky, já si dám ražniči, ale před tím si v jídelním lístku přečtu všechny krásy světa včetně dezertů, abych si je pak nedal, protože stejně budu dojídat po ostatních, co kdo údajně nemůže, ale spíše protože mu to nechutná, to se nám stává.

Naše společnost čtyř (vzpomeňte u příležitosti olympijských her gangu čtyř z velmi nedávných čínských dějin) je taková, že si dáme každý svoje jídlo a jíme po pár soustech z talíře někoho jiného a za chvíli zase jinak za tiché hrůzy číšníka, který si myslí, že to popletl a zpřeházel, leč to se stává jen v dobrých hospodách, aby si pamatoval, kdo si co objednal, v obyčejných knajpách se dokonce číšník u stolu ptá, kam patří stejk a komu smažený květák, zajdeme si na dobrou večeři, jen tak, oslavit život. Lidem naše migrace talířů a misek na stole, naše střídání stráží u bran hradu, zpravidla přichází nechutné a nespolečenské a nehygienické. „A líbat se v cizině na potkání s lidmi vám nevadí?“ se jich zpravidla zeptám, když jsou tak neomalení a předhazují nám Gutha-Jarkovského se Špačkem.

Vždyť výměna talířů je jen výměna informací a svého druhu profylaxe, prevence a otužování. A navíc si před prohozením talířů nemusíte čistit zuby jako před líbáním. A věřte, že když ochutnáte během deseti minut zvěřinu, špagety carbonara, pstruha na másle, babiččiny řízečky, kynutý jahodový knedlík s cukrem, strouhaným tvarohem a smetanou, jehněčí ražniči a šopský salát, nekoukáte už mlsně kolem sebe, co si to dali ti dva pitomci u vedlejšího stolu. Ale kdyby mně někdo sáhl na skleničku, tak propadne hrdlem.

A ještě si vzpomínám, že se mě ona veršující dáma zeptala (byl tehdy čas předadventní), co bych tak napsal o svém adventu, odepsal jsem jí decentně: „Musím se Vám v prvé řadě přiznat, že Advent mu ještě žádná neříkala, ještě tak Avanti! ale i to je už minulost, Advent, no budu o významu té přezdívky přemýšlet, ostatně právě teď mně to půjde velmi dobře, protože jsem si včera na oběd dal rizoto a v pátek spousta lidí vrátila z nějakých náboženských důvodů maso, takže dnes bylo rizoto takřka milionářské, víc masa než rýže, a kolik druhů, i svíčková tam byla, takže vlastně můj advent už byl, je a pořád bude ať už znamená cokoli, křesťané si myslí, že budu slavit příchod jejich Mesiáše jenom s nimi, ale je zde ještě spousta jiných náboženství, která po přítomnosti mého ducha přímo volají, takže Advent stejně jako Jom kipur nebo Buddhovy narozky, všechno jedno, pro mě je každý den svátek, když se dopnu k rizotu nebo k ražniči, drahá básnířko.“