Francis Picabia – kariéra jako umělecká opereta o dvanácti dějích, aneb „Jak se vám líbí?“

Není snad výtvarného směru, ve kterém by Picabia alespoň trochu neexperimentoval. Všechny ostatní zvládl i ekonomicky, včetně Pin-up - hodně vyjadřuje nadsázka: "jako člověk usvědčen, ale jako umělec neodsouzen"..chytrému napověz

Picabia pocházel z bohatých rodičů, kteří mu umožnili pohodlný život a umělecký vývoj. Svůj styl, lépe řečeno, styl malby, měnil Picabia v téměř pětiletém rytmu. Mezi jeho prvotinami (1905) najdeme vyzrálý pointilismus, ale již záhy na sebe znova upozornil a výborně se prodával jako tradiční impresionista. V roce 1913 nastal v jeho tvorbě první důležitý zlom.

Z vlastního, náhlého rozhodnutí označil své obrazy za příliž dekorativní. Pod vlivem kubistů, možná i na ideový podnět, nebo dokonce na zakázku amerického galeristy Stieglitze, se kolem roku 1913 horečnatě věnoval orfickému kubismu. Obrazy se rázem podobaly tvorbě Braqua a Picassa, jsou jen podstatně větší. Tři z těchto velkoformátových pláten "přihodila" na výstavu v Kunsthausu newyorská MoMa. Obrazy této velikosti byly v Evropě naposledy k vidění po válce. Až moderní, velkoprostorová letadla umožnila bezpečný převoz těchto pokladů z New Yorku.

Ani hnutí Dada (1916) u něho neprošlo bez povšimnutí. Podporoval jej i finančně jako mecenáš, nejvíce se staral o Tristan Tzaru. Picabia byl zakladatelem pařížské a  barcelonské větve Dada, vydavatel časopisu „391“, proslavil se mechanomorfními kompozicemi. Odložil plátno a olej, používal papír, tisk, lepidlo, tuš ... . Z této doby pochází i světoznámý dadaistický film Entr’acte (přestávka) od Reného Claira (s geniální hudbou Satiého), pro který Picabia napsal scénář (film se v Kunsthausu promítá). Nejpozději v roce 1921 se Picabia s hnutím Dada rozešel.

Během příštích deseti let byl Picabia ovlivněn naturalismem a figurativním stylem, podobně jako Picasso, který si Picabia upravil vlastními nápady. Používal atraktivní formy a témata, jako koláže, transparenci a zrůdy, nebo používal průmyslový a lodní lak Ripolin - byla to právě moda ..., takže zase plaval doslova v proudu umění, které bylo „in“.

Za války zobrazoval či imitoval německé ideály tělesné zdatnosti a prostosti, rozumějme pod tím nudismus až erotiku, v umění pak jako Pin-up. Tento úlet mu mělo/má spousta kolegů a kritiků za zlé. Navíc se Picabia nikdy nezapojil do odboje, jako desítky francouzských umělců. Naopak, opustil Paříž, kde vládl režim z Vichy, a odejel na Côte d’Azur, kde vedl pohodlný a okázalý život. O jeho galapárty se psalo v bulvárním tisku. Finančně byl Picabia nadobro zajištěn a tuto svobodu vychutnával.
 

Oproti tomu někteří kritici připisují této jeho tvůrčí periodě, v rámci nikdy nevyslovené společenské a umělecké rehabilitace, ironizující postoj k říšskému „kumštu“, jako  tichý protest a dokonce se mu dnes ráda připisuje pionýrská zásluha jako jednomu z prvních Pop Art-istů!

Další kontrast vytvořil po válce, když se navrátil k abstrakci. Hutné barvy a tématická redukce na absolutní minimum, jako body a koule, jsou dnes považovány za jeho uměleckou agonii. Picabiova tělesná a duševní schránka nebyla nikdy zvláště solidní. Na nervy se léčil vlastně po celý život. V roce 1951 utrpěl mrtvičku a zemřel dva roky na to.

Navzdory všem opodstatněným výtkám jako účelový oportunismus,  neangažovanost, nekonsekventnost, komercialita, se Picabiovi musí přiznat velký tvůrčí elán a produktivita. Picabia byl též scénografem, konstýmářem, scenáristou a baletním choreografem. Jako člověk usvědčen, ale jako umělec neodsouzen.

Kurátorce Kunsthausu, paní Cathérine Hug, se výběrem exponátů podařilo zviditelnit dvanáct období Picabiova lavírování mezi vysoce kvalitním uměním a kýčem. Nashromáždila přes dvě stě reprezentativních exponátů, které zprostředkují vyjímečný požitek a z výstavy dělají událost tohoto desetiletí. 

K výstavě vyšla cenově dostupná, objemná publikace,  ilustrovaná kvalitními fotografiemi (300) .

Audioguide je v Kunsthausu Zürich samozřejmostí. Výstava potrvá do 25. září. 

12.1.2017 - Kunsthaus publikuje návštěvnost: 420 platících denně.

Další snímky z výstavy:
 

Jména na obraze, do kterého přispělo na padesát umělců, se čtou jako "Who is Who" dadaismu