(19.) Rapa Nui - Ahu Tongarika, seznamujeme se s ostrovem (2.)

O Velikonočním ostrově Rapa Nui a jeho minulosti kolují zajímavé historky a báje. S napětím jim nasloucháme. Nejlépe to uměl Christian, ale bohužel podruhé již nenastoupil, protože onemocněl. Jeho zástupce dostal okamžitě přezdívku „opeřenec“, kvůli peříčkům v uších a indiánské čelence…Kdo nevěděl co je to pathos, tak se to od něho rychle naučil. Do nekonečna nás živil poznámkami a vsuvkami jako „moji slavní předkové“, „na naši kulturu jsme my Rapanui všichni ohromně hrdí“ atd. Vždy následovala dlouhá pomlka a přitom hleděl na moře, daleko za obzor…

nadzemní část sochy Moai ke vysoká jako 4 patrový dům Jorgos

Udivující na všech historkách a bájích je, že ačkoliv se žádné písemnosti nedochovaly, se přesto jedná o obsah dopodrobna přesný a na první pohled i věrohodný. Co průvodci nemají moc rádi jsou otázky k jejich částečně dogmatickým tvrzením, ale toto chování je mezinárodní.

Výlety jsme absolvovali v malých skupinkách, přidělení bylo organizováno podle jazyků a naštěstí jsme byli vždy mezi angličtináři. Mikrobus měl často co dělat, aby se dostal až k cíli. Štěrkové nebo hliněné cesty byly plné výmolů a tak jsme byli rádi, že na ostrově moc neprší, jinak bychom se daleko nedostali. Asfaltových úseků je pomálu.

Naším prvním cílem byla posvátná plošina Ahu Tongariki, která má pohnutou minulost. Na ní se mstili nepřátelé jejím zřizovatelům v době bratrovražedných bitev mezi dlouho- a krátkoušatými kmeny. Povalit moai, to znamenalo pokořit nepřítele. Upevnění soch je z dnešního hlediska naprosto nedostatečné, takže ještě častěji než v bitvách padaly moai během zemětřesení a nebo tsunami.

Poslední tsunami, před pár desítkami let povalilo všech 15 soch a místní neměli prostředky na jejich znovuvztyčení. Tohoto projektu se ujala japonská firma na těžkou stavební techniku, která si tím zajistila „věčnou“ a účinnou reklamu. Veškerý materiál, stroje i pracovníky si přivezli Japonci loďmo z domova. Průměrný Moai váží kolem 80 tun. Samotné Pukkao na jeho hlavě váží kolem 5 tun. Přesně podle údajů místních strážců tradice byly moai postaveny zády k moři, jak se sluší a patří. Za vlasy přitažená tradice praví, že moai tím brání vpádu nepřátel od moře, což si trochu odporuje. A propos od moře…letecká doprava na ostrov začala až v roce 1951 – do té doby se na Rapa Nui jezdilo výhradně lodí.

Trochu stranou stojí osamocený moai, bez okrasy hlavy, zvané pukkao  – at´ to byly vlasy nebo klobouk…každopádně byl vyroben z červenější lávoviny než tělo. Moai bez pukkao je jako „odsvěcený“ a tak bylo možné, aby posloužil Hayerdahlovým experimentům na které si přizval našeho inženýra Pavla Pavla. Do té doby se tradovaly různé teorie, jak se tuny těžké moai dostaly ze vzdáleného lomu k moři. Pavel doložil svou teorii zdařeným experimentem a podařilo se mu sochu rozkývat a pomocí tyčí a relativněně malého mužstva dostat z místa A do B. Je naprosto typické, že se nám o tom průvodce nezmínil. Jakékoliv manipulace s jejich „předky“ je jim doslova proti srsti. Když jsem se o Pavlovi rozšířil a ostatní turisté i naslouchali, tak věřte, že jsem u opeřence na popularitě nezískal. Nadále jsme se už jen tiše respektovali.

V rámci povinného času na místech všeobecného historického zájmu se opeřenec věnoval nejen zdánlivě bezvýznamným kamenům, nebo jejich seskupení, které podle mne nemohlo být starší než třicet let…Tak jsem se nenápadně vzdálil a využil absence turistů na jiných místech a v klidu se věnoval fotografování.

ve skutečnosti má být Pukao stylizovaný učes a žádná čepice

Dalším bodem programu byla návštěva Nár. parku kolem sopky Rano Raraku. Hora s typickým kráterem sloužila jako lom a výrobna soch. Dodnes je tam v různém stádiu rozpracování a dokončení na 400 soch. Kameníci pracovali tak, že ležící sochu tesali kolem těla a jakmile se dostali do podsekřivých zad, tak ji pákami v celku vylomili. Další opracování se týkalo pouze zad.. Desítky soch a hlav se povalují na stráních Raraku obklopujících…Chraň 'pámbu', aby s nimi někdo hnul! Z důvodu vysokého příplatku k naší vstupence jsme si následně rozdělili úlohy. Do lomu šla jen moje maželka a fotografickou dokumentaci zvládla na jedničku. Já jsem se věnoval prozkoumání okolí sopky tak intenzívně, že mě odchytl ranger s pomocníkem a odvezli mě zase zpět do povoleného pásma. Se stále výhodnějším dopadem slunce na Ahu Tongariki sem využil času lépe a vydal jsem se tam pěšky zpět a nafotil svátost jak se patří.

Společný oběd ve formě pickniku jsme využili k výměně  zkušeností s ostatními účastníky dnešního výletu. Kromě jiného se potvrdilo, že bydlíme na výsost výhodně, tzn. vše lze  ve vesnici Ronga dosáhnout pěšky. Větší a luxusnější hotely si vynutily pojíždět kamkoliv taxíkem. Strategická pozice Puka Vai nám umožnila stravovat se v rapanujských hospůdkách bez použití taxíků.

ocasy langust jsou velká delikatesa - zapadající slunce svítilo krátce skrz díru ve skále

Měli jsme tam možnost seznámit se i s místními obyvateli. Kvalita obsluhy byla přímo závislá od naší snahy vyjít si navzájem vstříc, přehlédnout nedostatky a široce se smát. Pak se z pravidla prolomily ledy a o dobrý servis a krásné porce nebyla nouze. Kontakt s obyvatelstvem byl všude naším cílem, ale ne vždy se dal takhle dokumentovat…ostrovani platí za plaché.

Naprosto opačně se na Rapa Nui chovají místní psi, o nějaké plachosti nemůže být řeč. Pohybují se ve smečkách po vesnici, jsou bez obojků. Podle chilského zákona, ale i  obyvatelstvem jsou chránění a strašně vlezlí, jakmile zjistí náklonnost poutníka.   

Příští pondělí podám zprávu o opuštěné, rituální a bájné vesnici u gigantického kráteru Oronco, o krvelačném obyčeji a ptačím muži. Vyjímečně se vydáme i na pláž, kde samozřejmě moai nesmějí chybět.