O každodenní přítomnosti smrti.

       Se slovem smrt se nám stáhne hrdlo v krku a úzkostí se nám sevře srdce, zvláště pokud nás v době nedávné tato událost potkala prostřednictvím bolestné ztráty někoho velmi blízkého. Se smrtí se velmi těžko vyrovnáváme a je to okamžik v našem životě, kterého se nejvíce bojíme. V přítomnosti smrti si uvědomujeme nenahraditelnou ztrátu milované osoby, pokud to nejsme my, kdo umírá. Obyčejně si také v tuto dobu většina z nás zcela výjimečně vzpomeneme na Boha a spílá mu, jak to mohl dopustit.

       Při pomyšlení na odchod blízkého se mi vybavují věty, které snad každý zná: „Je mi to líto. Je mi po tobě smutno, chybíš mi, … tak moc mi chybíš. Co bych za to dal, kdybych tě ještě jednou mohl držet ve svém náručí. Proč zrovna ty. Tolik jsem ti toho chtěl říci. Odpusť mi. Miluji tě. Nikdy na tebe nezapomenu. Mám tě ve svém srdci. Chtěl jsem se ještě radovat z tvé přítomnosti a užít si tě.“

       Přítomnost smrti v nás vyvolává emoce prázdnoty, lásky a soucitu. Bohužel ale žijeme tak, jako by smrt vůbec neexistovala. Neuvědomujeme si, že nás k naší vlastní smrti přibližuje každý den a že její takřka každodenní přítomnost přesahuje jen byť bolestnou ztrátou někoho blízkého našemu srdci. Smrt je víc než ztráta, je to setkání s věčností, je to setkání s námi samotnými, kým opravdu jsme navzdory tomu, na co si ve svých životech hrajeme. Nepochopením smrti promarňujeme „svůj čas“ a jednoho dne necháme své nejmilejší osamělé se svým smutkem z naší ztráty. Smrt je laskavá, jsme-li na ní připraveni, tím jak žijeme.

       Bohužel až teprve v okamžiku smrti si uvědomíme, co pro nás nerozdílně život a smrt znamenají. Je však pozdě! Náš život končí! V této chvíli si také uvědomíme tragický omyl, že jsme ze svých životů „vyhnali“ Boha. Každý den bychom měli pomyslet na Boha a na smrt. Nikoliv však proto, abychom se o to více začali bát žít a být šťastní, ale proto, abychom nebyli tak neskonale pyšní, sebevědomí a sobečtí. Život bez lásky a trvalého soucitu je promarněným časem a životem bez užitku. Zaměňujeme tak věčnost za pomíjivost.

       Všichni bez rozdílu jsme spojeni s Bohem, i když říkáme, že v něho nevěříme. Nemusím věřit v zemskou přitažlivost, ale to neznamená, že neexistuje. Stejně tak je to s existencí Boha. Přestože jsme prostřednictvím Boha všichni propojeni, tak proč jsme naprosto neteční k utrpení a umírání jiných lidí? Proč dokonce pohled na smrt ve filmu je naší nejvyhledávanější zábavou? Proč jsou pro nás hrdinové ti, kteří prosazují právo „potrestání“ zla ve jménu jakési pravdy či pocitu hrdosti? Toto jsou naše životní priority? Je to neúcta k životu i ke smrti!

       Proč jsme neteční vždy, když slyšíme o smrti, ať se odehrála kdekoliv a týkala se kohokoliv? Smrt získá smysl věčnosti teprve tehdy, pokud se z ní poučíme, pokud s ní soucítíme, pokud si uvědomujeme svojí nepokoru a marnost každodenního počínání. To je cesta, jak pracovat na tom, abychom se jednou nemuseli bát naší vlastní smrti. Náš život určuje míru strachu nebo jeho úplnou absenci v naší „poslední hodince“. Babička mi říkávala, že je šťastný ten, kdo alespoň jednou denně pomyslí na smrt a žije láskou. Je mi opravdu velmi smutno z toho, jak bereme život i smrt lehkovážně. Neboť život i smrt jsou dvě strany téže mince.

Odkaz na související článek: http://www.reikicentrum.cz/?p=626