Naše vztahy jsou obrazem podivné doby, bohužel?!

       Obecně je známo, že člověk je tvor společenský. Což znamená, že žijeme všichni v jakési vzájemné sounáležitosti, ve velkých sociálních či společenských skupinách. Vyrůstáme v rodinách, stýkáme se, pracujeme, komunikujeme, cestujeme, scházíme se na různých místech dle svých zájmů a potřeb atd.

       Prostřednictvím našich interaktivních vztahů získáváme pozitivní i negativní zkušenosti s lidmi, i sami se sebou. Tak se v našich srdcích a hlavách rodí láska a nenávist, přátelství a nepřátelství, tolerance a netolerance, sympatie a antipatie. Naše vztahy jsou obrazem projevených i neprojevených citů. Vždy je jen otázkou času, kdy se neprojevený niterný vztah odrazí v naší spontánní reakci na nějakou událost. Tato reakce potom odhalí pravdu o nás samotných, kým skutečně jsme. To jistě známe všichni.

       Každý z nás by chtěl žít v harmonickém vztahu a mít přátele. Také bychom chtěli mít kolem sebe lidi, se kterými si rozumíme, jsou nám blízcí a prožíváme s nimi jen samé radosti. Asi také víme, že bychom měli do vztahu vkládat především to, co sami od druhých očekáváme. Na tomto základě pak v tom lepším případě vzniká náklonnost, přátelství či vzájemná láska, jež mnohdy přetrvává řadu let (k naší spokojenosti).

       Žijeme bohužel v době, kdy trpíme nedostatkem pozitivních vztahů, a přesto s nimi hospodaříme velmi lehkovážně a povrchně. Velmi častým problémem zhroucení vztahu je dětinské až naivní řešení malicherností. Proč? To sám nevím. Snad proto, že jsme sobečtí, ne-pokorní, netolerantní, tvrdohlaví, neempatičtí. Nechápeme skutečnou hodnotu vztahů a nedokážeme si vážit náklonnosti blízkého člověka. To poznáme teprve tehdy, až je nám opravdu ouvej, anebo tuto náklonnost navždy ztratíme. Nebo ještě v tom horším případě jeho samotného. Příčinou je to, že neposloucháme svá srdce, podceňujeme své city a jsme otroky svého rozumu a hrajeme jakousi podivnou hru na hrdost, či obranu svých „oprávněných“ nároků.

       Prosím, uvědomme si toto: ve vztazích nemáme žádné nároky! Nikdo mě nemusí milovat a mít rád. Je to každého volba, co je ochoten mi opětovat nebo dát bez nároků na nějakou protislužbu, nebo s jejím nárokem. Každý se rozhoduje sám za sebe, koho bude chtít mít rád, proč, jak dlouho a „za co“. Pokud nechce, není vás hoden!

       Zamýšlím se nad tím, jak je možné, že léta budujeme nějaký vztah, cítíme k jisté osobě minimálně náklonnost či sympatie, a pak podivná banální a malicherná událost veškeré city ze dne na den totálně vymaže a nahradí je hořkostí, zlobou, pocitem ukřivděnosti, ba až nenávistí. Je mi smutno z toho, že si málo vážíme jeden druhého, neřku-li sami sebe.

       Člověk, který není vyrovnán sám se sebou, ve vztazích nadřazuje sám sebe nad druhé. Máme zmatky ve svých hlavách, a proto si se vztahy nevíme rady, nedokážeme řešit ty nejnicotnější „problémy“. Měli bychom více upřednostňovat své pozitivní city, vnímat svoji intuici, nečinit ukvapená rozhodnutí, na úkor přeceňovaných pesimistických rozumových úvah s katastrofickými scénáři. Láska, pokora a úcta k tomu úplně postačí.

Odkaz na související článek: http://www.reikicentrum.cz/?p=314