Často se v poslední době setkávám s lidmi, kteří jsou vystaveni těžkým životním zkouškám. Jistě mnozí řeší existenční problémy, některým se život obrací naruby rozpadem mnohaletého manželství a ztrátou rodiny. Většina z nás se shodne na tom, že mezi nejtěžší životní zkoušky je vážná nemoc nebo bolestná ztráta někoho velmi blízkého, zvláště pak dítěte.
Každý v takových situacích jednáme velmi emotivně s neobyčejně silnými vnitřními prožitky. Ztrácíme pojem o čase, přestáváme vnímat své okolí, absolutně nás nezajímají takové věci jako zábava, politika, problémy se sousedem nebo s nadřízeným v zaměstnání, nebo jestli nám končí technická prohlídka automobilu apod. Odkládáme řešení všeho, co jsme až doposud považovali za důležité. V souvislosti s tím nás napadají myšlenky, co bude dál, až všechno skončí.
Každý z nás takovými situacemi určitě prošel, a ne jednou. Uvědomuji si, že vždy po přechodném nezájmu o dění kolem nás a přehodnocováním dosavadního života, přijde okamžik, kdy si řekneme: „A co teď?“ Začnou se nám v myšlenkách prohánět různé scénáře blízké i vzdálené budoucnosti. Přirozeně, že bychom byli rádi, kdyby se uskutečnily ty pozitivní. S tímto očekáváním přichází ruku v ruce naděje, že čas vše zahojí, že bude lépe.
Naděje v sobě přináší jedno velmi důležité poznání. A to je to, že ji nikdy nemusíme ztratit a budeme jí schopni zcela bezezbytku uskutečnit, pokud si jí ovšem uchováme ve své mysli a budeme podle ní také žít a naplňovat svojí ač svobodnou přesto prakticky nesvobodnou vůlí. Ne náhodou je naděje ženského rodu a má pozitivní náboj, obdobně jako láska či pokora. Naděje se však nikdy plně neuskuteční, dokud v životě nebudete schopni odpuštění. Odpuštění druhým, ale především sobě samému. Odpuštění je důležitým a nezastupitelným očistným procesem zahojení otevřených a bolavých ran na těle i na duši, odstranění starých křivd, zbavení se vlastního a až nepřirozeného sebeobětování se pro druhé, rezignace na aktivní život, přijetím vlastních neúspěchů jako přirozené součásti našeho budoucího růstu apod.
Je důležité přijmout s pokorou vše, co přichází s vědomím, že vše je pro nás samotné jistým vzkazem „ze shora“ a má nezpochybnitelné příčiny v našem jednání a rozhodování v minulosti. Rozhodně je cestou na „opačnou stranu“, pohřbívající jakékoliv naděje na nový začátek, budeme-li se utápět v sebelítosti, bědování na životní osud, vyčítání Bohu jak to mohl dopustit, v obviňování druhých lidí z vlastního neštěstí a jednoduše v pocitu, že nás potkalo utrpení, které nás bude provázet celý zbytek života. „Už nic nebude jako dřív“, rádi konstatujeme.
A co když právě tato situace je důležitým mezníkem v našich životech? Že taková zkušenost má být pro nás poučením a impulsem se rozhodnout udělat zásadní změnu, přehodnotit svůj dosavadní život. Měli bychom si uvědomit, kdo jsme a kým ve skutečnosti chceme být a snažit se v těchto obrazech mysli odstranit sebemenší rozdíly. Je-li takovou zkušeností například smrt, pak každý ukončený život je naprosto „zbytečný“, pokud se z jakékoli smrti nepoučíme vlastní aktivní změnou nás samých. Je správné a nesmírně důležité, abychom byli schopni sebereflexe v jakékoliv životní situaci. Vnímejme život kolem nás každou svojí buňkou, zapojte především svůj cit, intuici, soucit a lásku. A pokud to neumíme, pak ještě nutně nemusí znamenat, že se to nedokážeme naučit. Chce to jen chtít a přijmout rozhodnutí, zatnout zuby a začít pracovat. Výsledky přijdou s mírou našeho odhodlání, vytrvalosti a úsilí. Nezaměňujme však naději za nereálná osobní očekávání. Mohli bychom být nemile překvapeni, co že se to bude dít.
Co říci závěrem? Naděje je vždycky na lepší zítřek a ať je její představa jakákoliv, je rozhodně reálná! Není důvod se ani bát budoucnosti. Žijme s neutuchající nadějí právě v této době! Budeme-li chtít, budou nás čekat jen samé dobré věci. Právě teď jsou ty nejpříznivější podmínky, které kdy lidstvo mělo pro změnu. Staňme se tvůrci a přestaňme být odevzdanými ne-tvůrci.
Odkaz na související článek: http://www.reikicentrum.cz/2011/06/04/jsme-sami-sobe-osudem/
