Lze řešit současné problémy u nás nenásilnou cestou?

       Žijeme bohužel v době, kdy násilí (fyzické či psychické, myšlenkou nebo činem) je považováno za denní realitu, přirozeností našeho jednání a myšlení, a zvykáme si na to. V rodině, v zaměstnání, při obchodních jednáních, v mezilidských vztazích, při řešení problémů s obecně nepřizpůsobivými lidmi, či osobami parazitujícími na práci druhých, v politice apod. Problém je totiž v tom, že už si začínáme myslet, že je to normální řešit životní situace nátlakovými prostředky.

       Např. ve jménu spravedlnosti, ve jménu ochrany nedotknutelnosti naší osobní hrdosti, ve jménu lidských práv a samozřejmosti osobních nároků, případně vlastní důležitosti apod. A dokonce nás za to druzí obdivují a stáváme se jejich vzory (dokonce nám to lichotí).

       Jedním z hlavních důvodů, proč používáme násilí, je skutečnost, že se cítíme ohroženi. Extrémní situací pak je, že se někteří mají potřebu ozbrojovat, která jim dodává pocit neohroženosti, síly a bezpečí. Jiní pěstují svaly, aby si protivník raději rozmyslel cokoliv na nás zkoušet. Odvážný člověk však je ten, který nemá a priori potřebu bojovat a ani nebojuje. Silný je ten, který dosáhne svého a přemůže násilí, aniž by bojoval. Bojovat není tou nejrychlejší a nejefektivnější cestou k dosažení pro nás nejlepšího výsledku. Boj a útok vždy vyvolávají obranu či protiútok, což je vždy výrazná komplikace na cestě k „vítězství“ a nikdy se po této cestě nedostanete k cíli.

       Mohu k tomu z vlastní praktické zkušenosti říci následující. Při řešení „problémů či pocitu ohrožení“ jsme nedostatečně trpěliví si počkat na toužebně očekávaný pozitivní výsledek. Chceme všechno teď hned, a proto používáme násilí s naivní představou, že je to nejrychlejší cesta k „vítězství“. Opak je pravdou. Násilí plodí zase jen násilí. Pozitivního výsledku (máme-li o něho skutečně zájem) lze dosáhnout pouze a jedině pozitivními, nebo chceme-li ne-násilnými prostředky. Většinou se takové problémy kumulují několik let, tedy zrají velmi dlouho a proto je také zcela logicky nelze řešit skokově, okamžitým jednorázovým opatřením, nařízením, vynuceným krokem. A jak říkám, chybí nám dostatečná trpělivost, přesvědčení, odvaha a pokora k dosažení pozitivní změny nenásilnými prostředky.

       Já osobně používám svojí osvědčenou metodu, která vždy zabere, a vždy dosáhnu pozitivního výsledku, ať se jedná o jakýkoliv problém, v jakékoliv oblasti života. Je to předně nesnažit se za každou cenu docílit rychlé změny. Voda si také najde sama své přirozené koryto v čase, který je mu „vyměřen“. Dále dávám čas tomu, aby se věci a události měly možnost postupně tzv. urovnat, zharmonizovat. Všemu dávám pozitivní energii, která vždy pomůže nastavit události tak, jak mají v danou chvíli být. Ale především používám metodu „aktivní nespolupráce“ s jakýmkoliv projevem negativního. Prostě s tím „nekomunikuji a nespolupracuji“, aktivně se nezapojuji, jsem pasivním pozorovatelem, avšak nikoli v opozici. Straním se negativních lidí a podporuji pozitivně naladěné lidi, čímž rozšiřuji pozitivní energii ve svém okolí. Jistě mnozí mohou cítit ten zásadní rozdíl oproti aktivní protiakci vynutit si vlastní řešení. Je potřeba si uvědomit, že nic se neděje jen tak samo sebou, vše má své příčiny v minulosti, na kterých jsme se všichni bez rozdílu podíleli.

       Bojem se nikdy ničeho dobrého nedosáhlo, nehledě k tomu, že bojem docílená spravedlnost není nikdy trvalá a zahrnuje v sobě vždy latentní, v budoucnu právem očekávaný další konflikt. Nebudeme-li bojovat, nebudeme zavdávat příčinu k násilí. Současně ale je nezbytné nespolupracovat s negací, nepodporovat vlastní pasivitou a ignorací pozitivní diskriminaci, volit cestu spravedlivého uplatňování míry stejného metru bez rozdílu. A to jak v odpovědnosti, tak plnění svých každodenních povinností, dodržování celospolečensky uznávaného řádu a nepsaných pravidel. Co může být vyššího a prospěšnějšího pro společnost než to, že v ní žijí a pracují občané odpovědní za své vlastní životy a za své činy? Proč vzájemně po sobě nevyžadujeme odpovědnost a raději se uchylujeme k nic neřešící kritice. Každý si dovolí jen to, co je mu okolím dovoleno. Je to prosté.

       Je však zapotřebí masivního používání nenásilí všech a aktivní nespolupráce se zlem a negací. Osamocení jedinci v tomto případě nemají dostatek potřebné energie násilí přemoci. Jedině v jednotě a trpělivosti nás všech je síla, která dosáhne pro všechny uspokojivého výsledku. A není třeba nových zákonů, je to jen a jen v nás samotných. Uvědomme si to jako odpovědné bytosti! Když to u nás šlo v roce 1989 (a jak jsme na sebe byli hrdí, že to umíme!?), tak proč ne nyní. Chceme žít ve šťastné společnosti? Tak se spojme a vytvořme si ji!

       Mahatmá Gándhí, muž, který v praxi dokázal, že nenásilí je silnější než jakékoliv násilí, zbraně nebo moc, k tomu říká: „… nenásilí není posvátnou ctností, již si člověk v ústraní pěstuje pro klid své duše a posmrtnou spásu, nýbrž zásadou chování celé společnosti … Uplatňovat nenásilí ve světských záležitostech znamená uvědomit si jeho pravou hodnotu. Každá ctnost ztrácí svůj smysl, pokud neslouží nějakému účelu ve všech oblastech života. Nenásilí neznamená slabošsky se podřídit vůli toho, kdo činí zlo, naopak znamená postavit se celou duší proti „tyranově“ vůli a v tom vytrvat. Násilí a moc pak začne ztrácet svoji sílu.“

      Omlouvám se předem všem těm, kteří dávají přednost té rychlejší variantě či těm, nedůsledným a pasivním čímkoli osobně přispět ke změně, i těm kteří se mnou prostě nesouhlasí. Ale má vlastní pozitivní zkušenost mě netrápí, neboť každý máme svobodnou vůli konat dle vlastního uvážení, a že někdo má problém s mým osobním názorem, je de facto jeho problém a ne můj.

Odkaz na související článek: http://www.reikicentrum.cz/2011/06/04/jsme-obetmi-dobra-nebo-zla/