Před 122 lety se v Malých Svatoňovicích narodil doposud celosvětově jeden z nejuznávanějších českých spisovatelů, intelektuálů a novinářů.
V jeho díle i aktivitách je nepřehlédnutelné ztotožnění se s pacifismem, což svědčí o jeho přesvědčení, že válkou a zbraněmi nelze dosáhnout spravedlivého řádu nebo prosazení dobra či poražení zla. V tomto ohledu byl velmi osobně zasažen Mnichovskou dohodou a cítil jakousi marnost svého dosavadního snažení. Byl si vědom destrukce evropských společenských řádů produkující odlidštění reálné politiky, její bezohlednosti vůči lidem, totální ignorace filosofie jako nezbytného východiska politiky, což umožnilo v konečném důsledku kromě jiného v evropském měřítku získat Hitlerovi svoji téměř neomezenou moc na základě své brilantní manipulace s masami.
Čapkův život rozhodně nepostrádal napětí, dramatické zvraty a tajemství. Dle mého názoru byl na dlouhá léta poslední osobností, která prakticky usilovala o provázanost politiky s filosofií, etikou, morálkou a kulturními tradicemi národa. Byl v tomto ohledu neúnavným vlastencem, majícím na srdci osud národa jako takového. Po jeho smrti měl prozatím pouze jednoho následovníka a tím byl nedávno zesnulý Václav Havel.
Mám takový pocit, že když skuteční intelektuálové a vlastenci byli v čele našeho národa, vždy se výrazným způsobem posunul náš vývoj a byli jsme ve světě velmi uznávanou autoritou. V opačném případě a ve všech dlouhých mezidobích jsme byli podceňovaným a ignorovaným národem bez tváře. A takovým národem jsme bohužel i nyní.
Velmi mi chybí duchovní obecně u nás doma i ve světě uznávaná autorita v roli vizionáře a vlastence. Tím do jisté míry byl Václav Havel a v jeho případě platilo pravidlo, že nikdo není doma prorokem. V tomto ohledu mám na mysli takovou osobnost jakou je například pro Tibet dalajlama a jsem přesvědčen, že se mezi námi takový člověk brzy najde.
Nesmírně postrádám vztah Masaryk – Čapek, postrádám Čapkovu angažovanost v debatních klubech o filosofii, o národu, o tradicích, o vizích, postrádám kultivovanou výměnu světonázorů a kritiku, postrádám jeho brilantní používání českého jazyka, postrádám vliv intelektuálů na osud národa jak tomu bylo například v době národního obrození, postrádám duchovní nadhled nad reálným životem a velmi uznávám Čapkovu toleranci k jedinečnosti každého z nás a k právu na vlastní názor (neuznával autoritativní pravdu), postrádám jeho pragmatický pohled na realitu bez vlivu vlastních ambicí a prospěchu, velmi postrádám vědomí nepřeceňování pokroku a materiálních požitků na úkor duchovního (či filosofického) vnímání světa apod.
Byl bych potěšen, kdy bylo mezi námi stále více lidí, kteří si uvědomují, co pro nás všechny někteří Češi udělali a sami přiložili ruku k dílu. A toto vůbec nemyslím formálně či jako frázi, nebo klišé poplatné době. Osobně to nemám zapotřebí.
Odkaz na související článek: http://www.reikicentrum.cz/2012/01/08/karel-capek/
