Jsme sami sobě osudem!

       Asi všichni v jistém smyslu věříme na osud. Je to tak, že připouštíme nebo věříme, že se vždy stane co se má stát, protože to tak je jednou dáno a nic s tím zřejmě nenaděláme. Prožíváme pak chvíle, kdy jsme z toho nešťastní, protože ať se „snažíme sebevíc“, nedokážeme změnit své životy natolik, abychom mohli říci, že jsme se svým osudem spokojeni. Máme skutečně tu moc naše osudy ovlivnit? Má odpověď zní: Ano i ne.

       Položme si tedy otázku, co je to osud? Pokud připustíme, že je to něco, co nelze zvrátit či vlastními silami ovlivnit, pak proč máme svobodnou vůli se rozhodovat, pokud tím v podstatě nemůžeme náš osud ovlivnit? Můžeme si také odpovědět opačně, že vše jen na nás a žádné osudové předurčení událostí neexistuje. Pak ale nevím, jak bychom si například vysvětlili nezpochybnitelný vliv znamení horoskopu na naše životy apod.

       Pokud se nám v životě přihodí něco špatného, pak i ti nevěřící se v zoufalství odvolávají na Boha a žehrají, jak může něco takového dopustit. Přemýšleli jsme někdy nad tím, že právě to, co nás v našich životech potkává, může mít nějaký hlubší smysl? Může nám tím být něco řečeno v zájmu našeho dobra a může být naše dlouhodobé či nadčasové dobro naplněno například tragickým okamžikem? A co když ty všechny životní tragédie a problémy jsou způsobeny tím, že nejsme „duchovní“, dostatečně „pokorní“, anebo že jsme notoricky „nepoučitelní“? Jsme ochotni si připustit, že si to vše máme „po zásluze prožít“ nebo si myslíme, že je to Boží TREST? Já si tedy rozhodně nemyslím, že nás láskyplný Bůh trestá. Jsme sami sobě „katy“, kteří nám dnes a denně „stínají“ hlavy hlava nehlava a tak v životě dezorientovaní ztrácíme hlavu a v tom zmatku nevíme, kde nám hlava stojí.

       My lidé se velmi rádi zbavujeme osobní odpovědnosti za cokoliv, nevyjímaje především odpovědnost za naše vlastní životy. A tak nadáváme na všechno, co se nám nelíbí a na všechny, o kterých jsme skálopevně přesvědčeni, že nám ubližují, nebo že mohou za to, co se nám přihodilo. Kdy jsme naposledy (nebo jak často) přemýšleli nad tím, jestli jsme náhodou svým rozhodnutí, činem, nebo byť jenom myšlenkou, někomu neublížili, nezpůsobili mu problémy a tak zasáhli osudově do jeho života?

       Každý z nás máme řadu osobních zkušeností s tzv. osudovými okamžiky v našem životě. Ať jsou to setkání s různými lidmi, osudová láska, osudové povolání, naše životy samotné. Velmi často také říkáme v případech náhlých úmrtí, že se zemřelý člověk měl v daný okamžik na daném místě vyskytovat, protože si šel pro svoji smrt. „Byl to jeho osud, že to tak dopadlo“, obyčejně konstatujeme. Vše výše uvedené je realita našich osudů.

       Z toho tedy plyne můj závěr: Udělejme každý z nás vše proto, aby naše osudy a osudy druhých byly naplněny láskou a dobrem. To je správný přístup, jak měnit osud. Pak můžeme právem očekávat, že naše osudy k nám budou přívětivé a „hvězdy“ nakloněny.