Snad všichni věříme v to, že na světě existuje dobro a zlo, alespoň v nějaké míře. Každý s obojím máme osobní zkušenosti. Většinou ovšem každý z nás poznamená, že všude je kolem tolik zla (z jeho pohledu) a že na dobro nevěří. Dobro je jen v pohádkách. Já ale spíše přemýšlím ale nad tím, kde se bere dobro a především odkud přichází zlo. Někdo oboje přeci musel stvořit, jako my jsme byli stvořeni, jako byl stvořen tento svět, ve kterém žijeme.
Jestli něco existuje, pak to muselo být stvořeno. A pokud pochybujeme o tom, že něco bylo stvořeno, pak zákonitě musíme s úspěchem pochybovat, zda vůbec nějaké dobro nebo zlo reálně existuje. Takže pak to, co vnímáme jako dobro neřku-li zlo asi bude naše fikce. Pokud ale připustíme, že dobro a zlo existují, co to opravdu je? Také je zajímavá otázka, kdo dobro a zlo stvořil, anebo jak se k nám to či oné dostane a proč?
Na tyto otázky není vůbec snadná odpověď. Buďto je to nezávislé na nás a na tom co děláme, pak ale musí existovat odpověď na otázku: „Proč já jsem postižen zlem, a někdo druhý je obdarován dobrem?“ Kdo by měl rozhodovat o tom, co si zasloužíme, zda to dobré nebo zlé? Může také nastat druhá, opačná varianta, kdy tvůrci dobra i zla jsme my sami. Potom bychom tedy měli být těmi, kteří dobro a zlo šíří a způsobují radost nebo zármutek a to obecně, bez výjimky!
Já osobně se kloním k druhé variantě, protože se mi nechce věřit tomu, že dobro samo o sobě „vyrábí“ a nám předávají tolerantní andělé a zlo nějací rohatí čerti. Takže já to vidím velmi jednoduše: tvůrci i nositeli „dobra“ i „zla“ jsme my sami. A ani ne ten „druhý“, ale my všichni. Pak také i my sami jsme tolerantní andělé a současně rohatí čerti. Jsme proto všichni odpovědni za dobro i zlo současně. Sami máme svobodnou vůli se rozhodnout, zda zvyšujeme váhu všeobecného dobra či zla a v důsledku toho, na jakou stranu se jazýček pomyslné váhy universálního vědomí vychýlí.
KAŽDÉ ZRNKO MÁ SVOJI VÁHU! Nebo snad žijeme v iluzi, že malá zrnka nic neváží? Pak bychom asi měli mít problém pochopit, jak z mnoha malých zrnek písku stavíme domy, přehrady, nemocnice, školy. Přesto nikdo z nás v těchto případech ani na okamžik nezapochybuje o tom, že by nějaké konkrétní zrnko písku v těchto stavbách nehrálo žádnou roli. Vše je stvořeno z nejmenších částeček, i pokud se to týká našich činů. Jak bych se třeba mohl odvážit prohlásit, že nějaká buňka v mém těle nemá žádný význam a je pro můj život nedůležitá!?
Zde se prolíná celistvost i jedinečnost. Zvykli jsme si (možná z alibismu, možná proto, že rádi soudíme druhé) sami rozhodovat o tom, že něco je malé zlo a něco je už větší a něco je to největší. Kde je však hranice toho, co je už odsouzeníhodné zlo a pod níž je jen to tzv. „malé zlo“, které se jaksi nepočítá a nehraje žádnou roli? Ve světě je to velmi jednoduché. Jestliže se celek projeví v menší části, pak je opačně malá částečka součástí celku. Stejně tak je to i s tím co je v naší společnosti. Nemoc naší společnosti a celého světa nezpůsobují jen ti, které my pasujeme za odpovědné a zbavujeme se tak vlastní odpovědnosti. Já si o sobě nemyslím, že do této společnosti nepatřím, jsem Čech a nestydím se za to. Pokud bych měl být z něčeho smutný, pak z toho, že ještě nechápeme svojí vlastní odpovědnost. Dám ruku do ohně za to, že všichni máme v jistém smyslu „máslo na hlavě“ a nejsme svatí. Jen se to brilantně snažíme před veřejností tajit.
Jsme zbyteční nebo důležití, má náš život nějaký smysl? Má vůbec stav naší společnosti a potažmo i světa nějakou šanci? Můžeme si klást v této souvislosti tisíce a tisíce otázek. Jestliže si však odpovíme na tuto jednu jedinou otázku, že jsme všichni důležití kladně, pak bychom asi měli i všichni „přiložit ruku k dílu“. Je to naše zem a náš život. Pochopme už jednou pro vždy – NIKDO TO ZA NÁS NEUDĚLÁ!
Pak už je jen krůček k tomu, abychom se sami sebe zeptali, jestli můžeme ovlivnit existenci „dobra“ a „zla“. Jestliže někdo považuje něco za dobré a druhý tu samou záležitost za zlou, čí je pravda? Ta moje, nebo ta vaše? Kdo nás rozsoudí? Anebo můžeme mít pravdu oba, přestože máme opačné názory!? Záleží to jen na nás, zda něco vnímáme jako dobro a něco zase jako zlo. Rozhodují o tom naše pocity a emoce. Zde jsou ti praví andělé a čerti.
Pokud tedy jednou pro vždy nechceme změnit poměr mezi zlem a dobrem, nemusíme věřit na pohádky, pokud si ovšem nevěříme a podceňujeme se! Co říci na závěr? 1. Konejme dobro, 2. Nekonejme zlo, 3. Hledejme dobro, 4. Nehledejme zlo, 5. Mysleme na dobro, 6. Nemysleme na zlo 7. Buďme láskyplní, tolerantní a soucitní.
Odkaz na souvisejí článek: http://www.reikicentrum.cz/?p=189
