Svoboda je pro náš život velmi důležitá. Troufám si tvrdit, že stejně tak důležitá jako láska či zdraví. Pro to, abychom byli svobodní, nám však nestačí se pouze většinově shodnout v názoru, že chceme být svobodní a pak nechat někoho, ať to zařídí! Komplikace nastávají ve chvíli, kdy se začínáme rozcházet v tom, co si pod pojmem svoboda představujeme, jak jí dosáhnout, případně jaký druh svobody je pro toho či onoho důležitější a v tom nejlepším případě, kde najít trvalou svobodu.
Nechci vůbec polemizovat o jakési civilizační potřebě politické či garance ústavní svobody, jejichž měřítkem je míra námi reálně využívaných a očekávaných společenských a osobních práv. Tím však nemyslím, že by takovýto druh svobody byl ve svém důsledku podřadný či nedůležitý. V dnešní zmatené době asi právě naopak, kdy vše měříme z úhlu pohledu reálné politiky, uplatňování moci, manipulaci s druhými lidmi, využívání moci peněz a majetku, takřka zanedbatelné přítomnosti morálky či etiky apod.
Většinou si však neuvědomujeme, že abychom vůbec mohli chtít dosáhnout uspokojivé míry osobní svobody, potřebujeme k tomu svobodu, která je nám každému dána stejnou měrou a v plné míře, bez podmínek jací jsme! Je základní podstatou našeho bytí v té nejuniversálnější podobě. Je to svoboda z Boží podstaty, svoboda naší mysli, svoboda rozhodování se o naší cestě, o tom, jak sami chceme žít, kým chceme být a o to, jaké poslání naplníme svými životy. Jestliže chápeme existenci této svobody nikoli jako samozřejmost, ale jako výsostné právo o vlastní volbě, pak dojdeme k závěru, že ostatní projevy „svobody“, po kterých tak pozemsky toužíme, jsou již jen její odvozenou součástí, jakýmsi důsledkem nejvyšší svobody naší volby. A čím budeme vlastnit, tím více omezíme svoji svobodu.
Kde se tedy bere nespokojenost s mírou naší svobody? Proč se nám velmi často stává, že když dosáhneme jistou její míru, po čase chceme víc, a ještě víc a ještě víc? Je-li to tak (a všichni to známe), pak naše vnímání svobody je závislé ryze na našem vědomí a je to čistě subjektivní produkt našich emocí a pocitů, přičemž s naším okolím to má pramálo společného. Moje zkušenost mne přivedla k přesvědčení, že zdrojem naší nespokojenosti, je naše „nesvobodné“ rozhodování, vždy ovlivněno de facto něčím či někým jiným. Ale i zde si uvědomme, jak geniálně je nastavené neomezené právo svobody! Svobodně se rozhodujeme se rozhodovat „nesvobodně“!
Příčinou naší nesvobody je tedy to, že nejsme sami sebou, nevíme, co v životě chceme, nejsme pevně ukotveni ve svém životním poslání, nevíme, kým jsme a především kým chceme být. Bohužel se však v životě necháváme ovlivňovat svým okolím. Pořád se chceme někomu vyrovnat nebo podobat. Jsme jako stádo ovcí, které se chová podle toho, co udělá beran! Tak si také potom nestěžujme na to, že beran něco udělal a má to své důsledky.
Svoboda je dar, nikoliv právo. Z daru, který už máme již nelze uplatňovat právo jeho vlastnění. Doporučuji obrat k duchovnosti, jinak stále budeme sami sobě žalářníky!
Odkaz na související článek: http://www.reikicentrum.cz/2011/06/11/proc-mame-zit-duchovne/
