Každý z nás se potřebuje obklopit lidmi, se kterými se cítí dobře a věří jim. Nejde-li o citový vztah mezi mužem a ženou, a vyloučíme-li také vztahy v rodině, pak obvykle takovou blízkost lidí nazýváme přátelstvím. Chtěl bych se zamyslet nad tím, zda jsou naše přátelství opravdu pevná či jen povrchním vztahem a zda nás posilují či oslabují.
Zvykli jsme si o mnohých lidech až lehkovážně říkat, že jsou našimi přáteli (a velmi často v případech, kdy využíváme jejich kontaktů či protekce). Dokonce jich také máme tisíce na facebooku, případně máme u nás doma časté návštěvy, se kterými se velmi dobře bavíme a po jejich odchodu se už zase těšíme na to, kdy se zase uvidíme. A možná nám uniká skutečnost, na čem jsou naše „přátelství“ založena. Sami sebe podvědomě přesvědčujeme o tom, že se nemusíme bát se svěřovat se svým soukromím, bezmezně důvěřovat atd.
Vzhledem k mé zkušenosti s mnoha přátelstvími si troufám tvrdit, že za přítele považujeme téměř každého, kdo plní naše očekávání ve svém jednání, v tom jak se k nám chová, jak o nás mluví, poskytuje nám „neocenitelné“ služby, je výborným společníkem a bavičem apod. Naše očekávání jsou ale velice zrádná a velmi často nereálná. Jsou totiž lidé, které považujeme za své přátele, a ti své dary proměňují v povinnost, kterou nás uvrhnou do „otroctví“.
Je opravdu našim skutečným přítelem ten, komu můžeme svěřit peníze, beze strachu, že nás okrade? Anebo můžeme pojmout za přítele někoho, kdo by pro nás vykonal jakoukoliv službu? Je opravdu přítel ten, který si zcela nepokrytě naše přátelství vynucuje nebo si dokonce o něj řekne? Našimi přáteli se ale stávají i lidé, kteří nám nezištně pomáhají v nouzi, v nemoci, v osamění, či nám pomáhají s nepříjemnými životními úkoly.
Velmi často a rádi o přátelství hovoříme. Ale slova jsou jen slova, a pokud nejsou naplněna skutky, rozplynou se jako letní ranní rosa, která se tváří jako spása květů před tím než je spálí polední horké slunce. Nedokáže však poskytnout vláhu po celý den. Jen vzájemné trvání směny skutků je pravým tmelem přátelství.
Za skutečné přátele nepovažuji ty, kteří zneužívají důvěry lidí, nebo poskytují plánovanou úlitbu v očekávání služebnické oddanosti a vynucené vděčnosti. Takových lidí se straním a nevyhledávám jejich přítomnost. Žijeme ve velmi složité době, kdy lidé často podléhají pokušení získat přátele a tím bezděky poskytnout nástroj k jejich manipulaci. K naší škodě nevěnujeme dostatečnou pozornost našim pocitům, vnitřnímu hlasu srdce. Z přílišné důvěry a naivity jsme podváděni, okrádáni, zneužíváni, v důsledku čehož prožíváme zbytečná zklamání, utrpení a nedůvěru v člověka jako takového. Není to však chybou druhých lidí (těch „špatných“), ale my sami jsme těmi, kteří jsme k tomu poskytli příležitost.
Naučme se komunikovat se svým srdcem, pracujme na své schopnosti vnímat své pocity. Duchovní život je pro to dobrou cestou. Budeme lépe rozumět sami sobě a pochopíme, kdo je náš skutečný přítel, a kdo si jen na přítele hraje.
Odkaz na související článek: http://www.reikicentrum.cz/?p=211
