Ve čtyři služba funguje. Večer si musí rodina poradit sama

V pět ráno ležel můj stokilový táta na podlaze a padesátikilová máma nevěděla, co dělat. Tehdy jsem pochopil rozdíl mezi službou vedenou v registru a pomocí skutečně dostupnou ve chvíli nouze.

Služba existuje v registru. V pět ráno ale zůstane rodina sama

Bylo kolem páté hodiny ráno, když mi zazvonil telefon. Volala máma.

Nevěděla, co má dělat. Táta ležel na zemi v kuchyni a ona ho nedokázala zvednout.

V té době už byl v podstatě úplný ležák. Přes den nedával žádnou známku toho, že by se dokázal bez pomoci třeba jen posadit, natož se sám dostat z lůžka a dojít až do kuchyně. Přesto se tam nějakým způsobem ocitl.

Máma vážila přibližně padesát kilogramů. Táta měl pořád kolem stovky. Bylo tedy naprosto vyloučené, že by si s ním poradila sama.

Okamžitě jsem se oblékl a spěchal k nim domů. Když jsem dorazil, táta jen zíral a nebyl schopen nám při zvedání vůbec pomoci. Kdo někdy zkoušel zvednout člověka, který se nedokáže zapřít nohama, přidržet ani spolupracovat, moc dobře ví, co znamená výraz mrtvá váha.

Ať jsem se snažil jakkoliv, sám jsem neměl šanci. Musel jsem vzbudit souseda a požádat ho, aby mi pomohl. Teprve společně jsme dokázali tátu dostat ze země.

Zdroj: Ilustrační obrázek vygenerovaný AI ChatGPT (OpenAI); Když těžce nemocný člověk upadne, drobný partner ani osamělý příbuzný jej často nedokáže bezpečně zvednout.

Až když se podobná situace opakovala, poradila nám zdravotní sestra z hospicové péče, která k rodičům docházela během týdne, že v takové chvíli můžeme zavolat na tísňovou linku. Operátor situaci vyhodnotí a podle potřeby vyšle příslušnou pomoc.

Jednou toho máma opravdu musela využít, protože jsem kvůli práci nebyl k dispozici. Později mi vyprávěla, že pomoc přijela rychle, všichni byli velice ochotní, tátu zvedli a uložili zpátky do lůžka.

Do té doby jsem vůbec nevěděl, že je možné podobnou pomoc přivolat.

Kdo přijde pět minut před krizí?

Nechci tím říkat, že se má tísňová linka stát náhradou chybějící pečovatelské služby. Je určena pro situace, kdy je ohroženo zdraví nebo život a kdy je potřebný okamžitý zásah. Pád těžce nemocného člověka, který není schopen vstát a jehož stav rodina nedokáže posoudit, takovou situací být může. O vyslání konkrétní složky však rozhoduje operátor podle okolností.

Právě tehdy jsem si ale začal uvědomovat jeden zvláštní paradox.

Když už bezmocný člověk leží na podlaze, existuje možnost přivolat záchranný systém. Ale kdo přijde o chvíli dříve? Kdo pomůže rodině večer bezpečně přesunout stokilového ležícího člověka, aby k pádu vůbec nemuselo dojít? Kdo dorazí v sobotu, v neděli nebo v pět hodin ráno, když pečujícímu dojdou síly?

Tísňová linka může řešit mimořádnou událost. Nemůže však suplovat pravidelnou a skutečně dostupnou terénní péči.

A právě v tomto prostoru mezi běžnou službou a krizovým zásahem zůstává mnoho rodin úplně samo.

Ve čtyři služba existuje. V pět už si poraďte

„K plně ležícímu člověku přijdou na hodinu denně a konec. O víkendech samozřejmě nepracují.“

Tak popsala svou zkušenost jedna ze čtenářek pod mým předchozím článkem. Nebyla sama. Další lidé psali o službách končících v odpoledních hodinách, plných kapacitách, dlouhém čekání nebo o tom, že v jejich okolí není večer ani o víkendu koho zavolat.

Jedna paní uvedla, že to má k lékařům a odlehčovací službě přibližně třicet kilometrů. Jiná čtenářka popsala zkušenost z Pardubického kraje, kde se velká služba působící také večer a v noci stáhla podle jejích slov převážně do Chrudimi a Pardubic. Místní poskytovatelé sice existují, ale zvládnou dovézt oběd, pomoci s koupáním a nejpozději kolem čtvrté hodiny odpoledne končí.

Nechci z jednotlivých komentářů dělat celorepublikovou statistiku. To by nebylo poctivé. Když se však podobné zkušenosti opakují z různých částí republiky, není možné je donekonečna odbývat tím, že nejde o tvrdá data.

Jsou to signály. A někdo odpovědný by je měl začít poslouchat.

Pečující člověk nepotřebuje pomoc jen v době, kdy má poskytovatel otevřenou kancelář. Senior se nepotřebuje přesunout z vozíku na postel pouze ve všední den mezi osmou a čtvrtou. Hygiena, toaleta, polohování ani lidská únava se neřídí pracovní dobou úřadu.

Člověk s demencí si také neřekne, že je pátek večer, a proto bude se svými potřebami slušně čekat do pondělního rána.

Bublina, ve které je všeho dostatek

Při jednání na MPSV jsem slyšel argumenty, že terénní služby existují, informací je dostatek a lidé se mohou obrátit na poskytovatele, obec nebo kraj.

To všechno může být formálně pravda. Jenomže člověk nežije ve formuláři.

V registru může být uveden poskytovatel, jeho telefon, provozní doba, cílová skupina i kapacita. Z takového záznamu ale rodina nepozná, jestli dnes večer někdo skutečně přijede. Neví, zda služba nepřijímá další klienty, nemá nemocné pracovníky nebo sice působí v daném okrese, ale do konkrétní obce už nedojíždí.

Možná tedy úředník nelže. Pouze odpovídá na jinou otázku, než jakou si v pět hodin ráno pokládala moje máma.

Úředník odpovídá na otázku: „Je v regionu registrovaná služba?“

Rodina se ptá: „Kdo nám teď pomůže zvednout tátu ze země?“

A mezi těmito dvěma otázkami může být propast široká několik desítek kilometrů.

Bez časového omezení ještě neznamená dostupnost

Je také důležité rozlišovat služby, které lidé často házejí do jednoho pytle.

Pečovatelská služba přichází v předem sjednaném čase a pomáhá například s hygienou, sebeobsluhou, jídlem, nákupem nebo doprovodem. Osobní asistence je určena také pro situace, kdy jednotlivé krátké návštěvy nestačí, a zákon ji popisuje jako službu poskytovanou bez časového omezení.

To zní velice dobře.

Jenže „bez časového omezení“ neznamená, že v každém regionu existuje poskytovatel schopný poslat pracovníka v sobotu večer nebo uprostřed noci. Neznamená to ani, že služba musí okamžitě přijmout dalšího klienta, když nemá dostatek lidí.

Dokonce i informace MPSV uvádějí, že skutečné poskytování služby může být omezeno její provozní dobou a personální kapacitou.

A jsme u jádra pudla.

Rodina nepotřebuje vědět, kolik existuje záznamů v registru. Potřebuje vědět, kdo skutečně přijede dnes v devatenáct hodin a pomůže uložit člověka do postele.

Pokud nepřijede nikdo, pak pro tuto rodinu služba v danou chvíli prakticky neexistuje.

Kolik odmítnutých telefonátů se nevejde do tabulky?

Poskytovatelé mají vést evidenci žadatelů, se kterými nemohli uzavřít smlouvu kvůli nedostatečné kapacitě. To je správné. Jenomže kolik lidí se vůbec stane oficiálním žadatelem?

Co člověk, který zavolá a hned v první větě se dozví, že večer nejezdí?

Co rodina, které řeknou, že nové klienty nepřijímají?

Co pečující, který po pátém neúspěšném telefonátu rezignuje, protože už nemá energii dál hledat?

Objeví se všichni tito lidé v datech jako neuspokojená poptávka? Nebo se z jejich zkušenosti stane pouze další telefonát, který nikde nezůstane zaznamenaný?

Nevím. A právě to je problém.

Zdroj: Ilustrační obrázek vygenerovaný AI ChatGPT (OpenAI); Záznam v registru ještě neříká, zda má služba volného pracovníka dnes večer, v noci nebo o víkendu.

Tvrdá data totiž nespadnou z nebe. Nejdříve se někdo musí správně zeptat a potom musí zaznamenat i odpověď, která se mu zrovna nehodí do tabulky.

Nestačí sledovat počet registrovaných služeb. Potřebujeme vědět:

• ve kterých obcích skutečně působí,
• v jakých hodinách a dnech přijíždějí,
• kolik mají dostupných pracovníků,
• kolik lidí odmítly a z jakého důvodu,
• jak dlouho rodina na pomoc čeká,
• kolik požadavků směřovalo na večery, noci, víkendy a svátky,
• kolik zájemců bylo odmítnuto už při prvním telefonátu.

Teprve potom můžeme poctivě říkat, zda je něčeho dostatek.

Telefonní seznam není pomoc

Jedna čtenářka velice trefně napsala, že předat rodině telefonní seznam pečovatelských služeb nestačí.

Podepisuji.

Člověk, který pečuje několik let a začíná se fyzicky i psychicky sypat, nepotřebuje další seznam dvaceti telefonních čísel. Potřebuje někoho, kdo s ním projde jeho situaci, zjistí skutečné možnosti v místě a pomůže službu opravdu zajistit.

Ne pouze poradit: „Zkuste si tam zavolat.“

V komentářích se objevil i opačný a naštěstí pozitivní příklad. Sociální pracovnice z nemocnice znala služby ve svém regionu, obvolala je, pomohla rodině s pomůckami, příspěvkem na péči, sociálním šetřením i převozem. Rodina sama přiznala, že by polovinu potřebných věcí nevěděla a druhou polovinu by při zaměstnání nezvládla zařídit.

Tak má podle mě pomoc vypadat.

Ne člověka odbýt odkazem, ale dovést ho alespoň k prvním skutečně otevřeným dveřím.

Nejtěžší přichází po skončení pracovní doby

Právě večer bývá rodina po celém dni nejvíce vyčerpaná. Někdo se vrátí ze zaměstnání a nastupuje mu druhá směna. Jiný je se svým blízkým doma od rána a už nemá sílu bezpečně jej zvednout, umýt nebo uložit.

Další pečuje sám několik let a nemá nikoho, kdo by jej alespoň na chvíli vystřídal.

Večer však může být potřeba člověka přebalit, napolohovat, přesunout na toaletu nebo do lůžka. Právě tehdy nestačí rada po telefonu. Je potřeba přítomnost druhého člověka a někdy i druhého páru fyzicky zdatných rukou.

Rodina může mnoho věcí zvládnout. Také my jsme je zvládali. Nesmíme ale zaměňovat ochotu rodiny za její nekonečnou fyzickou kapacitu.

Moje máma nemohla zvednout stokilového tátu, ani kdyby ho milovala ještě desetkrát víc. Nebyla to otázka lásky, ochoty ani morální povinnosti.

Byla to prostě fyzika.

Co může rodina udělat už dnes

Nechci nikomu namlouvat, že existuje jednoduchý návod, po kterém se pracovník zázračně objeví. Několik kroků ale může zvýšit šanci, že se potřeba rodiny alespoň neztratí:

• Neptat se pouze obecně, zda poskytovatel přijímá klienty. Popsat konkrétní úkony a přesné časy, kdy je pomoc potřeba.
• Vedle pečovatelské služby hledat také registrovanou osobní asistenci. Jde o jiný druh služby a může mít jiný rozsah.
• Rozlišit sociální pomoc od domácí zdravotní péče. Zdravotní úkony může na doporučení lékaře zajišťovat agentura domácí péče.
• Obrátit se na sociální odbor obce s rozšířenou působností a následně také na krajský úřad. Obce a kraje mají potřeby obyvatel zjišťovat a podílet se na zprostředkování pomoci.
• Při odmítnutí požádat, aby byl zaznamenán důvod i čas, ve kterém byla služba potřeba.
• Vést si vlastní stručný přehled oslovených služeb, dat, odpovědí a důvodů odmítnutí. Může se hodit při jednání s obcí, krajem i dalšími institucemi.
• Nečekat až na úplné vyčerpání, pokud je alespoň trochu možné začít pomoc hledat dříve.

Pokud člověk upadne, není schopen vstát, mohl se zranit nebo si rodina není jistá jeho zdravotním stavem, neměla by riskovat další zranění neodborným zvedáním. V situaci možného ohrožení zdraví je na místě volat zdravotnickou záchrannou službu, případně jednotnou tísňovou linku, a řídit se pokyny operátora.

To je ovšem krizová pomoc. Nikoli náhrada pravidelné terénní péče.

Jak tomu chci předejít v komunitním bydlení

Právě tyto zkušenosti jsou pro mě důležité při uvažování o modelu komunitního bydlení, na kterém pracuji.

Nechci vytvářet další pobytový ústav ani se pohybovat v nějaké šedé zóně. Správce resortu nemá řídit zdravotní nebo sociální péči, přidělovat rezidentům pracovníky ani rozhodovat, kdy kdo musí službu využít.

Mým cílem je najít registrovaného externího poskytovatele, který by měl přímo v areálu své zázemí. Rezident by si službu vybíral a sjednával sám, případně prostřednictvím svého zástupce. Poskytovatel by za své pracovníky, jejich odbornost a samotný průběh péče nesl plnou odpovědnost.

Resort by pouze vytvořil podmínky, aby služba nebyla třicet kilometrů daleko.

Může jít o pracovníka přítomného přímo v místě, skutečně dostupnou pohotovost nebo vhodnou kombinaci několika forem pomoci. To už bude otázka jednání s poskytovatelem, právního nastavení, počtu obyvatel i ekonomiky celého modelu.

Samozřejmě že to někdo musí zaplatit. Nepřetržitou dostupnost nelze zajistit jedním člověkem pracujícím čtyřiadvacet hodin denně. Musí existovat směny, zástup, odpovědnost a dostatečný počet pracovníků.

Nechci nabízet líbivý sen bez čísel.

Současně si ale nemyslím, že jediným ekonomicky možným řešením je velký ústav, kde je služba sice přítomná nepřetržitě, ale člověk za ni zaplatí ztrátou vlastního domova a části soukromí.

Hledám cestu, jak spojit vlastní bydlení, dostupnou podporu a sdílené servisní zázemí. Nejspíš nebude jednoduchá ani levná. Jestli se ale nezačneme ptát, jak by to jít mohlo, zůstane nám pouze současná odpověď: nejde to.

Tabulka nesmí být důležitější než člověk

Netvrdím, že všichni poskytovatelé pracují pouze ve všední den ani že nikde neexistuje večerní, noční nebo víkendová pomoc. Takové služby existují a lidé, kteří je zajišťují, si zaslouží respekt.

Ptám se na něco jiného.

Kolik rodin se k nim skutečně dostane? Jak daleko za nimi pracovník dojede? Kolik dalších zájemců už služba odmítla? A kdo se postará o člověka, který nebydlí ve velkém městě, nemá širokou rodinu ani peníze na soukromou péči?

Dokud na tyto otázky nebudeme mít poctivé odpovědi, nelze říkat, že je všeho dostatek.

Protože dostupná služba není ta, kterou úředník najde v registru.

Dostupná je ta, která přijede ve chvíli, kdy už rodina sama nemůže.

Myšlenka dne

Moje máma nemohla zvednout stokilového tátu, ani kdyby ho milovala desetkrát víc. Nebyla to otázka lásky ani povinnosti. Byla to prostě fyzika.

Dovětek autora

Jednotlivé zkušenosti čtenářů nepovažuji za úplnou statistiku. Považuji je však za důležitá svědectví o místech, kde systém z pohledu rodiny nefunguje tak, jak jej popisují úřední dokumenty.

Máte ve svém regionu dostupnou pečovatelskou službu nebo osobní asistenci také večer, v noci či o víkendech? Kolik telefonátů jste museli absolvovat a jak dlouho jste na skutečnou pomoc čekali? Napište svou zkušenost do diskuse a pokud můžete, uveďte také kraj nebo okres.

Použité zdroje

• MPSV: Péče a služby – pečovatelská služba a osobní asistence
• MPSV: Informace pro veřejnost – úloha obcí, krajů a poskytovatelů
• MPSV: Informace pro klienty a pečující osoby
• MPSV: Doporučený postup při nedostatečné kapacitě služby
• Hasičský záchranný sbor ČR: Jak komunikovat s tísňovou linkou