Myslím, že popisujete situaci, která panuje ve společnosti i jinde (školství, duchovní péče, zdravotnictví, ...) mohl bych pokračovat a skončil bych u té hlavy ryby. Zachovejte si prosím svého odhodlaného ducha, zůstaňte dál SRDCAŘEM a nenechte se otrávit. Hodně štěstí ať budete kdekoliv a kliku na dobré lidi kolem Vás. Díky za Vaše články.

Dobrý den, pane Pokorný, děkuji vám za povzbudivá slova. Označení „srdcař“ mě opravdu potěšilo.

Máte pravdu, že podobné problémy zřejmě nejsou jen v sociálních službách. Já se však snažím mluvit hlavně o oblasti, kterou znám z přímé zkušenosti. Čím více se rozhodování vzdálí od lidí vykonávajících samotnou práci, tím snadněji se skutečný život ztratí v tabulkách, předpisech a představách vedení.

Odhodlání si zachovat chci. Jen jsem také pochopil, že samotné srdce nestačí, pokud se člověk nechá úplně vyčerpat nebo jeho ochoty někdo využívá. Budu tedy pokračovat, možná trochu jiným způsobem, ale rozhodně nechci přestat o těchto věcech psát a mluvit.

Děkuji za přání i za to, že mé články čtete. A tu kliku na dobré lidi kolem sebe budu určitě potřebovat.

S úctou

Jiří N.

Od Vašeho prvního článku Vás pravidelně čtu, i když dosud bez jakéhokoliv komentáře. Musím se přiznat, že to, jak se k Vám zachovalo vedení, mne vůbec nepřekvapilo. Máte totiž stoprocentní pravdu. Ve všem. Situace v sociálních službách je ještě mnohem horší, než jste dosud popisoval. Za strany vedení dochází k šikaně zaměstnanců, kteří se snaží o problémech mluvit, řešit je, upozorňovat na nepravosti, na necitlivý přístup ze strany některých zaměstnanců ke klientům (např. neúcta, zcizování potravin apod.) atd. atd. Naopak - vedení začne využívat služeb donašečů, někdy se do šikany zapojí i kolegové těch "nežádoucích". Supervizoři nejsou nezávislí ani nestranní, většinou jde o lidi ze "spřátelených" organizací. Jaký to má dopad na klienty, jste jen "lehce" naznačil. V obzvláště křiklavých případech se vymění vedení, a po čase je situace stejná. Přesto doufám, že ne všude je situace taková. Vám osobně přeji hodně sil a štěstí, a hlavně pevné nervy

Vážená paní Danielo, děkuji vám mockrát za váš komentář. Já necítím hořkost, sám jsem si vnitřně nastavil, že je opravdu čas se posunout dál. To, co popisujete vnímám a nemám samozřejmě zkušenosti z mnoha Domovů a zařízení, to nevím, jak bych to skloubil s každodenní prací, kterou jsem dělal. Ale vím, že to profese přímých pečujících nemá jednoduché. Je to hodně o napnuté psychice a někdo je odolnější a někdo velice rychle vyhoří anebo až zapškne. To je ale i v jiných profesích a zařízeních. Co mně však vadí hodně, že se vytvoří toxické prostředí a vedení místo toho, aby hledalo chyby u sebe, protože tzv. ryba vždycky smrdí od hlavy, tak se uzavře do jakési bubliny a není schopné sebereflexe a už vůbec nemluvím o vyvození důsledků. Poukazujete na to, rok od roka je to stejné a vlastně odcházejí pořád jen ti pěšáci a bublina se nechává v módu setrvačnosti. Jenomže i to autíčko na setrvačník má svou dojezdovou dráhu. Nikdy jsem nikomu nic zlého nepřál a přát nebudu, to nemám zapotřebí. Chtěl bych, aby klienti a potřební co nejméně dostávali ještě větší rány osudu než je v životě potkaly a nedotýkaly se jich problémy zařízení. Taky pevně věřím, že jsou Domovy a zařízení, kde to funguje i bez donašečů a šlendryánu. Děkuji ještě jednou a přeji Vám klidné dny a hodně sil.