Máme o seniory pečovat, ne je vychovávat: Jak jim nevědomky bereme jejich důstojnost

Výchovné metody u starých lidí jsou obrovské pokušení. Pro osmdesátiletého člověka, který prožil samostatný a bohatý život, je to ale hluboce nedůstojné. Přestaňme jim diktovat, z čeho mají pít a co si obout.

Skoro každý den to musím opakovat nejen sobě, ale občas i kolegům v Domově: My máme o ty lidi pečovat, ne je vychovávat.

Ilustrační foto vygenerované pomocí AI (ChatGPT / DALL-E 3)

Tendence nás všech, kteří jsme s péčí nějak spojeni – a je úplně jedno, jestli jsme profesionálové v pobytových zařízeních, nebo unavení příbuzní v domácnostech –, sklouzávat k výchovným metodám, je obrovská. Je pravda, že senioři se od určitého věku a vlivem nemocí začínají chováním podobat dětem. Náš mozek nás pak de facto automaticky přepne do mateřského či otcovského módu a začneme rozdávat rozumy. Jenže to, co u tříletého batolete znamená formování osobnosti, je u osmdesátiletého člověka obrovsky nedůstojné.

Naši staroušci a blízcí mají v životech za sebou tolik zkušeností, bitev a příběhů, že bychom před nimi měli naopak obrazně smekat. S obrovskou pokorou bychom o jejich životech měli mluvit, naslouchat jim a ptát se. A ptát se znovu a znovu, dokud to jde.

Demence je zákeřná a záludná potvora. Její progres přichází někdy doslova jako lusknutím prstů – ze dne na den se zhorší stav, nebo se minimálně posune myšlení a vnímání reality. Ale pořád jsou to dospělí lidé! Každý z nich má za sebou dekády samostatného života. Vychovali vlastní děti (a ty pak vychovaly další), rozhodovali o rodinných financích, vlastnili majetky, budovali profesní kariéry. Zažili dlouhý život plný emocí, vzestupů, pádů a zdravotních komplikací. Se vším si museli v životě nějak poradit sami. Až došli do bodu, kdy jim prostě došly síly a jsou odkázáni na naši pomoc.

A my před ně předstoupíme a spustíme...

Drobná kázání jako údery kladivem

“Přece si nebudete brát do jídelny tyto boty, když tam máte přezůvky na doma?“
„Oblečte si, prosím vás, to volné triko, vždyť je venku teplo!“
„Nepijte to z toho škaredého hrnku, od toho jsou tady přece ty sklenice...“

Když se nad těmito větami hlouběji zamyslíte, zkuste si uvědomit jejich pravou podstatu. Neberte je jen jako nevinné fráze nebo automaticky vytvořené „výchovné“ věty, kterými chcete seniorovi ulehčit život nebo udržet v domově řád.

Jejich adresáti totiž nejsou hloupí. Naopak, jsou vnímavější a citlivější, než si vůbec dokážeme představit. Každé takové slovo, které jim něco nařizuje, skrytě manipuluje nebo mění jejich běžná a naprosto suverénní rozhodnutí, bolí. Chtějí si vzít to, co se jim zrovna líbí. Chtějí se napít z hrnku, ke kterému mají vztah, nebo v něm prostě vidí lepší kontrast. Chtějí si obléct to, v čem se cítí dobře. Pokud jim to zakážeme nebo je opravíme jako malé školáky, je to pro ně jako úder kladivem nebo zatlučení hřebíku přímo do jejich myšlení a srdcí.

Zachování důstojnosti Manuál respektující péče

Pokaždé, když se přistihnete, že chcete seniora poučovat, opravovat nebo usměrňovat, položte si jednu jedinou otázku: Jak by se v takové situaci líbilo mně, kdyby takhle někdo jednal se mnou? Jak bych se k tomu stavěl já sám, kdybych ztratil mobilitu, ale v hlavě mi zůstala moje hrdost?

Zde jsou tři kroky, jak v praxi udržet hranici mezi péčí a výchovou:

1. Dejte jim svobodu výběru (i za cenu chyb)
   Chce jít paní Marie v pleteném svetru na zahradu, i když je venku pětadvacet stupňů? Nezakazujte jí to s tónem přísné učitelky. Zeptejte se: „Paní Marie, venku je dnes opravdu teplo, nechcete ten svetr nechat tady na křesle, kdyby se ochladilo?“ Pokud trvá na svém, nechte ji. Až jí bude horko, sama vás požádá o pomoc s převlečením. Ta svoboda rozhodnout se sama má pro ni nevyčíslutelnou hodnotu.
2. Respektujte rituály s věcmi
   Pokud dědeček odmítá pít z nové sklenice a vyžaduje svůj starý, otlučený hrnek, nehrajte si na designéry. Ten hrnek pro něj může představovat poslední kotvu s domovem, vzpomínku na manželku nebo prostě jistotu, že se mu dobře drží. Naším úkolem je zajistit, aby měl v hrnku čerstvý čaj, ne diktovat, z čeho ho má pít.
3. Mluvte s nimi jako s dospělými partnery
   Odbourejte ze svého slovníku zdrobněliny, pokud o ně senior sám nestojí (“babičko“, „dědečku“, „papejme“, „vyčuráme se“). Používejte dospělé, klidné a racionální věty. Když potřebujete pomoci s drobnou věcí, jako je obouvání, neshazujte je: „Vy jste ale nešika, zase ty boty naopak.“ Místo toho řekněte: „Pomůžu vám s těmi botami, ať se vám lépe sedí.“

Ponechat jim svobodu výběru a pocit soběstačnosti je to nejmenší, co pro ně můžeme udělat. Zachováváme tím jejich lidskou důstojnost a sami se učíme něčemu, co modernímu světu zoufale chybí – trpělivosti a hluboké pokoře k prožitému životu.