Hastrman z Augecu: Úspěšná brněnská knížka ožívá na internetu

Pokračování povídek z vyprodané knížky „O brněnských vodnících“ od Jiřího Nebenführa v původním a nezkráceném znění. Zjistěte, jak dopadl hastrman Špilas či Eismann z Lužáneckého rybníka, který se jmenoval Špilberský.

Autorský úvod: Vážení čtenáři, přátelé a patrioti, po úspěchu prvního příspěvku vám přináším další povídku z mé vyprodané knížky O brněnských vodnících. Tentokrát se přesuneme ze Starého Brna do největšího parku a tzv. plic Brna, Lužánek. Text ponechávám v naprosto původním a nezkráceném znění s kompletní brněnskou poetikou. Příjemné čtení.

Zdroj: Ilustrace autora z knížky O brněnských vodnících. Grafika/autor: Jiří Nebenführ; Hastrman Špilas či Eismann z Lužáneckého parku

Hastrman z Augecu

Augec je v brněnské hantýrce park Lužánky. Park, který je pro veřejnost jedním z nejstarších ve Střední Evropě, a rozhodně v Česku. Augecem protékala Ponávka, vlastně tudy tekla ještě dřív, než se parkem stal, když ho nechal zřídit císař Josef II. a z pozůstatku zdejšího kláštera a přilehlé zahrady nechal vybudovat svým dvorním zahradníkem. V dolní části Lužánek, ale stával také sedmý rybník na Ponávce, kterému se říkalo Špilberský, byl v místech dnešních kurtů volejbalového oddílu a přilehlého tenisového klubu, ten rybník ležel až do začátku ulice Kpt. Jaroše.

Po vysušení rybníku zde zůstával vodník, který měl rád zimu, setrvával v Ponávce a těšil se, až přijdou první mrazy. Vypráví se, že jeho ženou byla děvečka Fanynka, kterou si vodník utopil ještě v dobách, kdy dívky z Ugartova chodívaly na trhy v Husovicích, právě kolem Augecu a přes Černá Pole. Z takto utonulé dívky se tedy stala Rusalka Fanynka. V té době se taky vodníkovi v blízkém okolí říkalo Špilas, podle názvu rybníka. Když se Špilasovi podařilo nalákat na barevnou pentli nebohou Františku do rybníka a získat tak její dušičku. Rusalka měla za úkol lákat svobodné mládence a zaplňovat tak Špilasovi poličky na hrníčky s dušičkami.

Ale zpět ke Špilasovi a k tomu, proč měl rád první mrazy a zimu. Po vysušení rybníka zůstávala na konci Lužánek veliká tůň, kde zůstával vodnický pár. Zimy kdysi bývaly tuhé a mráz třeskutý a řeky, potoky i s rybníky zamrzaly velice rychle. Špilasovi se zamrzlá tůň líbila natolik, že potají v noci, kdy svítil měsíc, vytahoval brusle, které dostal už drahně dávno, od svého severského příbuzného odněkud ze Švédska. Byly ze sobích parohů a vodník se na nich proháněl nejen po tůni, ale i dál po Ponávce až na Hutterův rybník. Ale vždy tak, aby ho nikdo neviděl. Fanynka mu pak začala říkat Eismann. Hastrman pořídil ještě jedny brusle i pro svou žínku, a tak se časem proháněli po zamrzlých vodách spolu. Lidé, kteří náhodou v noci zabloudili do končin, kde ještě žádná zástavba pořádně nebyla, si vykládali různé příběhy o zvláštních Duších, jenž se pohybují v zimě v oněch místech.

Časem se z tůně v Augecu stalo veřejné kluziště. Nechala ho tam zbudovat sportovní jednota, která v místech, kde vodnický pár žil, působila. Přes léto a jarní období totiž Eismann s Fanynkou putovali právě ke svým příbuzným do Švédska, kde jim bylo líp a na zimu se vraceli domů, aby rozšířili svou sbírku hrnečků. Měli to jako takové zimní sídlo. Eismanna, ale lákalo pouštět se mezi smrtelníky na ledovou plochu.

Zdroj: Ilustrace autora z knížky O brněnských vodnících; Grafika/autor: Jiří Nebenführ; Hastrman Eismann na kluzišti v Lužáneckém parku.

Za ta léta se velice dobře naučil bruslit a rád se díval na bruslaře, kteří byli stejně zdatní. Rozhodl se, že si oblékne kožich od jednoho utonulého obchodníka a půjde smrtelníkům ukázat, jak se má správně na bruslích točit a skákat.

Jednu zimu probíhala soutěž o nejlepšího bruslaře, plakáty byly vylepeny na všech sloupích v okolí. Fanynka si při nočních pochůzkách, kdy lákala mládence směrem k Augecu, aby je pak mohl Eismann stáhnout pod led, všimla plakátu soutěže a chtěla svému muži udělat radost, a tak mu oznámila, že by byla ráda, kdyby se oné soutěže účastnil. Eismann to bral jako velkou výzvu a taky se chtěl před svou ženou předvést. Nelenil a druhý den se do závodu přihlásil. Soutěž probíhala za necelé dva týdny a vodník trénoval každou noc, aby byl na soutěž řádně připravený.

Nastal osudný den, kdy se sjeli na závod všichni nejlepší bruslaři té doby. Fanynka si oblékla ty nejhezčí šaty, kabát s liščím límcem, klobouk s bílým leknínem a šla si stoupnout mezi ostatní diváky, kterých se sešlo požehnaně. V té době ještě žádné tribuny neexistovaly, diváci se tlačili v davech kolem celé tůně. Eismann jediný neměl kolem sebe tým, který by ho připravil, jak tomu bylo u ostatních, na jeho hlavní závod. Účastníků bylo dvanáct. Kluziště bylo dostatečně velké, aby se všichni vešli do rozjížděk. A už to začalo, rakouský bruslař se rozjel a vyzkoušel první skok, na dvakrát se otočil nad ledem kolem své osy. Eismann jen zíral, poté německý bruslař se rozjel a jen tak lehce vyskočil, a rukama se při roznožce vždy dotknul svých špiček bruslí, italský bruslař se rozjel a prudce zabrzdil, aby na místě udělal piruetu, že se vodníkovi až protočily jeho nažloutlé oči. Ani bruslaři z Čech a Moravy nezůstávali pozadu za cizími. Kolem Eismanna to svištělo a skákalo a točilo se, že mu sklapl hřebínek. Pomyslel si, jak se z toho vyzout, aby si neuřízl ostudu. Fanynka stála opodál a viděla, že její hastrman je celý nesvůj a jen tak pojíždí po kluzišti sem a tam. Začala na Eismanna mávat a ukazovat mu směrem k výpusti, kde byl led přece jen tenký a kam žádný ze závodníků stejně nezajížděl. Eismann to pochopil, udělal jeden velký oblouček, pak oblouk a najednou se ocitl v místech, kam nikdo nezabruslil. Člověk ani okem nestačil mrknout a vodník zmizel u stavidla pod ledem. Fanynka se taky nenápadně ztratila z davu a v šeru pozdního odpledne si jen pár potulných koček mohlo všimnout, jak směrem od Lužáneckého parku jdou dvě postavy s malým kufrem a mizí v blízké zástavbě, která tam v průběhu několika desítek let vyrostla.

Od těch časů se Ponávka v Lužánkách nikdy nedrží na svém místě. Někdy se ukáže, zvláště po deštích, ale převážně je zmizelá pod povrchem ve vybudovaném svodu. Kluziště už z jejich zásob udělat nejde. Kdo ví, jestli s sebou Špilas alias Eismann i se svou Fanynkou vodu z Ponávky z celého parku neodtáhli pryč. Anebo jsou někde dole ještě schovaní a tropí si tak žerty ze všech návštěvníků největšího a nejstaršího parku v Brně.

Zdroj: Mapy.cz / ÚAZK / VHÚ / Jiří Nebenführ. Kompletní přehled historických pramenů níže na konci článku.

Zdroje a prameny k obrazové koláži (Kluziště v Lužánkách v čase):

• Historická pohlednice (1898): Moravská zemská knihovna / Archiv města Brna – dobová pohlednice s textem „Gruss aus Brünn“ zobrazující Brněnské kluziště v Lužánkách (Brünner Eislaufplatz im Augarten).
• Mapa (1890): Archiv města Brna / Muzeum města Brna – historický plán parku Lužánky se zachycením tehdejší vodní plochy/kluziště (Eislaufplatz).
• Mapa (1909): Historický plán města Brna / Moravská zemská knihovna – detailní zobrazení parku Lužánky a polohy kluziště na počátku 20. století.
• Letecký pohled (2025): Seznam.cz, a.s. – současný ortofoto mapový podklad z portálu Mapy.cz zobrazující tenisové kurty v Lužánkách.
• Sestavení koláže a grafická úprava: Jiří Nebenführ