Jak se v dějinách měřil čas

Dnešní článek bude o tom, jak se v předmoderní době měřil čas. A hlavně o tom, jak lidé v minulosti čas vnímali.

„Čas je něco, co nemá trvání, mezi dvěma nic.“

Sv. Augustin

Svatý Augustin si výše uvedeným citátem odpovídal na otázku, co to je čas. A usoudil, že čas – tedy ten přítomný čas – je nic mezi dvěma nic. Minulost už není, budoucnost ještě není a současný okamžik se mění z minulosti v budoucnost dřív, než ho popíšeme. Odhlédněme od filozofie, protože dnešní článek bude o praktické realitě života v předmoderní době.

Čas jako objektivní fyzikální veličina

Pro nás je čas fyzikální veličinou označenou písmenem t. Zvykli jsme si považovat čas za něco objektivního. Náš den má 24 hodin, hodina se dělí na 60 minut a každá minuta na 60 sekund. Čteme články o tom, kolik hodin denně má člověk spát, kolik minut má trvat cvičení a kolik hodin dokážeme být plně produktivní. To je naše realita. Můžeme si to dovolit. Umíme čas přesně změřit. Když se setmí, rozsvítíme. Když je zima, zatopíme. Když skončí sezóna čerstvého ovoce, dáme do koláče mražené.

Co bylo pro předmoderního člověka důležité

1.Střídání dne a noci

Málo si uvědomujeme, jaký zázrak se skrývá ve vypínači světla u lampičky na našem pracovním stole. Až do 19. století neměl běžný člověk jiný zdroj světla než svíčky. A ty byly příšerně drahé. Olejová lampa situaci zlepšila, ale pro chudé nijak dramaticky. To znamenalo, že zatímco movití a urození si osvětlovali celé hodovní síně, běžný člověk šel spát, jakmile se setmělo. V zimních měsících tak neměl volný čas. Tak proč by se učil číst? Kdy by si měl číst? Kdy by se měl vzdělávat? V dobách, kdy se z elektřiny zase pomalu stává luxus, bychom měli myslet na to, co znamenala pro rovnost lidí a rovný přístup ke vzdělání. Demokratizačnímu efektu elektřiny se vyrovnal tak ještě Fordům cenově dostupný automobil… Ale o tom jindy.

V praxi se tak den ve středověku (nebo v antickém Římě) dělil na den a noc. Den i noc se dělily na 12 hodin. V době rovnodennosti trvala každá hodina 60 minut. Potom už délka každé jednotlivé hodiny kolísala. A vlastně ani nebyla důležitá. Poledne se snadno pozná podle slunce nad hlavou. Jinak se člověk orientoval spíš přibližně. Ranní kuropění, úsvit, soumrak, večer – nebo i dělení noci podle toho, která pochodeň právě hořela.

Některá větší města si stavěla orloje nebo sluneční hodiny. Obchodníci si přeci jen sjednávali schůzky a čekali dodávky. Na vesnicích a malých městech funkci hodin plnily kostelní zvony. Ty zvaly věřící k úkonům, jaké se v konkrétní dobu měly provádět.

2.Přírodní jevy

Středověký člověk by při pohledu na nás strnul údivem. Začátkem jara přehodíme zimní boty na letní bez ohledu na počasí. Fotbalová liga začíná v době, kdy na severu Čech vládne tuhá zima. Zvykli jsme si nerespektovat běh přírody. Středověký kalendář sice také pevně nazýval dny a měsíce, ale lidé se v plánování řídili spíš tím, co viděli kolem sebe v přírodě. Ale také přesné určování data, je záležitost čistě moderní.

3.Kult, kultura, náboženství a stát

Kalendář v každé kultuře se řídil státním kultem či náboženstvím. Také proto mají revolucionáři tendence reformovat kalendáře. Také proto se gregoriánská reforma kalendáře prosazovaná papežem v nábožensky rozdrobené Evropě prosazovala pomalu. Přestože starý juliánský kalendář tou dobou už míjel realitu o několik dní. Také proto se snah OSN o vytvoření celosvětového kalendáře nesetkávají s pochopením.

Ve středověku musíte znát liturgický kalendář, jaký platil pro daný rok, abyste mohli datovat listiny. Datace by vypadal například takto: stalo se to v neděli před svatým Václavem. Musíte si najít v kalendáři neděli, která předcházela svátku svatého Václava. Datace také mohla vypadat takto: dva dny po svatém Janu. Ale pozor. Liturgický kalendář obsahoval víc svatých jménem Jan. Svatý Václav slavil narození i zavraždění. A vůbec, v severním Německu svátek svatého Václava vůbec neslavili. Různé oblasti se řídily podle různých kalendářů. Svatí z kalendáře mizeli a noví přibývali. Mnohé svátky se vázaly k Velikonocům, jejichž datum se rok od roku měnilo. Bez chronologických tabulek se tak dnes historik neobejde.

Zdá se vám to zmatené? Možná. Ale člověk je tvor praktický. A vždycky byl. Čas měřil a zapisoval tak, jak potřeboval. A výše uvedený systém prostě praktické potřebě vyhovoval líp než to, na co jsme zvyklí dnes.

Dnes jsme zvyklí třeba i na reklamu na internetu.

[2]