Od prosince jsem nikam dál než do blízkých Krušných hor necestovala. Tak jsem si alespoň zalistovala pár roků zpět a vybrala jednu naši vzpomínkovou cestu do Slovinska.
Před pár lety jsme se v červenci vydali do Julských Alp ve Slovinsku. Je pravda, že se pokaždé na těchto zájezdech našel mezi námi někdo, kdo nevěděl, do čeho jde, že se jedná o pěší turistiku a ne pobyt, nebo poznávací zájezd. Z výchozího bodu našich túr ti zdatnější většinou dorazili až do cíle, méně zdatní se mohli vrátit dříve, nebo ti neinformovaní a nevybavení zůstat dole, procházet se, fotit a kochat. Autobus odjížděl z Prahy přesně ve 22 hodin a ráno kolem šesté jsme již překročili slovinské hranice. Ubytováni jsme byli v Tarvisiu v Itálii, hned za hranicemi na severozápadě Slovinska, z důvodu lepší dostupnosti hor. Strava byla tedy italská, hlavně různé těstoviny, což mne nejprve mrzelo, ale při pohledu z okna jsem se s tím vyrovnala.
Slovinsko je malé, s rozlohou přes 20 tisíc km2 a asi 2 miliony obyvatel, ale velmi rozmanité složením krajiny i vegetačních pásem. Julské Alpy se vyznačují hlubokými údolími, kde se nad jezery tyčí mohutné skalní stěny horských masivů. Na území Julských Alp byl roku 1981 vyhlášen Triglavský národní park. Triglavský podle nejvyšší hory Slovinska Triglav, s výškou 2864 m n.m. Na jihozápadě má Slovinsko také malý kousek Jaderského moře – 42 km mezi italským a chorvatským pobřežím. Daleko větší část Jadranu zabírají další státy bývalé Jugoslávie: Černá Hora a Chorvatsko i se svými ostrovy.
Ještě před ubytováním jsme zastavili u Bohinjského jezera obklopeného horskými velikány. Procházka od západní části jezera ke krásnému vodopádu Savica byla ve stínu lesa, což bylo příjemné, protože i tady v horách byly teploty neočekávaně vysoké. Ten den nás také vyvezla lanovka na vrchol Vogel, odkud jsou panoramatické výhledy na jezero a okolní hory s nejvyšší horou Triglav. Někteří poseděli, my se vydali na vrchol Orlova Glava až ke křížku.
Další den vedla naše cesta přes sedlo Passo del Predil s fotozastávkou u malebného italského jezera Lago del Predil. Na území Slovinska a Itálie se také nachází několik vojenských pevností - tato pevnost Franze Josefa I. je nedaleko městečka Bovec. Autobus nás dále zavezl k výchozímu místu a my vyrazili na cestu k prameni řeky Soči. Cesta byla hodně náročná a přímo před pramenem vedla podél řetězů. Proto nám ani nevadilo na zpáteční cestě jako osvěžení rychlé koupání v této řece, kde byla teplota vody pouze 13° C.
Ve středu byla pro nás potěšením návštěva soutěsky Vintgar s vodou valící se mezi skalami a na závěr opět nádherný vodopád. Následovala prohlídka lázeňského letoviska Bled, ležícího na břehu Bledského jezera s ostrovem, kde je krásný kostelík, kam se dá doplout na loďce. Na jezero s ostrůvkem, promenádu podél jezera a okolí je pěkný výhled z Bledského hradu, který se tyčí na vysoké skále. U jezera jsem pak měla možnost vyfotit i slovinskou svatbu.
Příjemný byl výlet do italské části Julských Alp k malebným jezerům Laghi di Fusine s nádhernými výhledy. Nikdy by mě nenapadlo, že ve volné přírodě mohou kvést i krásně fialové bramboříky.
Nejnáročnější byl další den výstup do sedla nad průsmykem Vršič. Autobus nás dopravil na nejvýše položený slovinský průsmyk ve výšce 1611 m n.m., kdy jsme vyjeli z 906 m 24 ostrými zatáčkami až do samotného průsmyku. Tuto cestu zvládlo i několik již postarších cyklistů. Po krátké přípravě jsme se vydali strmou cestou plnou kamení, ale i květin, na vyhlídku pod vrchol Mojstrovky, kde ti zdatnější a odvážnější měli možnost výstupu až na vrchol. Dále jsme již nepokračovali, ale kochali se úchvatnými výhledy na velikány Julských Alp.
Poslední den před večerním odjezdem domů jsme ještě zajeli na jih do oblasti slovinského krasu a navštívili Postojnskou jeskyni. Je to jediná jeskyně, v níž si můžeme podzemní svět prohlédnout během jízdy zvláštním vláčkem. Byla to neuvěřitelná jízda a krása krápníků všech barev a tvarů. Nejmenší jsou trubičky a stalaktity, které visí ze stropů, a největší stalagmity a sintrové kopce, které rostou ze země. Stalaktity a stalagmity pak srůstají v krápníkové sloupy stalagnáty. Kdo si to má pamatovat! Jeskyně už oslavila 200 let od jejího objevení a zpřístupnění v roce 1818. Celková délka chodeb je 21 kilometrů, z toho 5 kilometrů přístupných vláčkem a pěšky. Teplota vzduchu 10° C. Cestou do Lublaně jsme ještě zastavili u nedobytného Predjamského gradu, hradu vyrůstajícího ze skalního masivu. Mile nás překvapilo, že jak tištěný průvodce, tak i audio průvodce v jeskyni a na hradě byly v českém jazyce.
Lublaň, hlavní město Slovinska, s hradem vysoko na kopci, byla naše poslední slovinská zastávka. V Lublani stojí krásná Národní a univerzitní knihovna postavená v letech 1936-1941 podle návrhu známého slovinského architekta Josipa Plečnika. Knihovnu jsem vyfotila, ale vybila se baterie ve fotoaparátu a další fotografie z Lublaně nemám. Pro útěchu jsme navštívili restauraci se slovinskými specialitami a objednali si poslední večeři, v hlubokém talíři zajímavě servírovaný kančí guláš a slovinské pivo značky Laško. Do Prahy jsme se s několika přestávkami vrátili časně ráno.
S ohledem na letošní koronavirovou situaci ve světě jsem si proto jen zavzpomínala. Slovinsko a jeho hory jsou nádherné. Snad se tam ještě někdy vrátím. A to je konec naší turistiky v Julských Alpách.
Autorka fotografií: Jiřina Votavová
Další moje blogy, hlavně z cest a krásy naší vlasti, najdete po kliknutí na jméno.
