Mattoniho kyselku ochutnal snad skoro každý. K panu Mattonimu, Kyselce u Karlových Varů a seriálu z jeho života mám ale bližší vztah. Možná jsem do nadpisu měla napsat Já a Mattoni.
Asi si teď říkáte: "Co má společného zrovna s Heinrichem Mattonim?" Začnu od začátku, ale mého, kdy už pan Mattoni nebyl mezi námi. Zemřel 14. května 1910.
Již jako malé děti jsme společně s rodiči často jezdívali vlakem do Karlových Varů. Na delší dovolenou peníze nebyly, ale rodiče nás potěšili alespoň jednodenními výlety a každou neděli procházkami.
Potom i v době mého studia na střední škole jsem zavítala zase nejen do Karlových Varů, ale i do blízké Kyselky. Náš školní lékař měl tehdy o nás, především o děvčata, velkou starost a našemu zdraví věnoval náležitou péči. Prohlídka, vážení a pak usoudil, že já a Věra máme trochu podváhu a navrhl nám lázeňský pobyt. V letech 1970 a 1971 jsme tam s Věrou strávily tři týdny. Díky seriálu "Já, Mattoni" jsem zalistovala v albech, našla pár fotek, pohledů a oživila si vzpomínky.
Rozhodla jsem se také, že musím Kyselku navštívit. Lázně Kyselka leží na pravém břehu řeky Ohře, v bohaté zeleni okolních lesů. Areál lázní je již několik let opravován a oprava bude asi ještě dlouho trvat. Zase jsem viděla lázeňské domy, kde byla tehdy naše jídelna a léčebný areál. Zde jsme inhalovali minerální vodu, terapií horské slunce získávali vitamín D, chodili na perličkové koupele, ale hlavně na nezapomenutelné skotské střiky, které ale nemají vůbec nic společného s alkoholem. Teplá, studená, teplá, studená,... Brrr.
Za plotem jsem si prohlédla Ottovu kolonádu, pojmenovanou po řeckém králi Ottovi I., který lázně v roce 1852 navštívil. Tam jsme chodili na pitnou kúru s osvěžující minerální vodou, která má proti horkým karlovarským pramenům jen 10°C. Jeden pramen je teď pod kolonádou a druhý před sochou Jindřicha Mattoniho. Ottův pramen je potrubím veden do stáčírny Karlovarských minerálních vod a prodáván pod značkou Mattoni.
Po sestupu k hlavní silnici jsem si prohlédla současnou Mattoniho vilu, jednu z nejstarších lázeňských budov. V tomto již zdevastovaném Zámečku jsme byli tehdy ubytováni ve velkých pokojích. Možná jsem spala zrovna v některé z komnat jako pan Mattoni, ale určitě jsem se procházela po stejných chodbách jako on s rodinou. Kdo ví? A pan Mattoni by se dnes asi divil.
A to je už vše, co mám s Heinrichem Mattonim společného. Občas si koupím Mattoniho kyselku a vzpomínám.
Jeden z pohledů, který jsem poslala v roce 1970 domů rodičům.
V současné době již opravený dům Stallburg, ale i zatím ještě další neopravené budovy, mezi které patří Švýcarský dvůr, Jindřichův dvůr a Mattoniho vila.
Vedle nové budovy stáčírny zůstalo i trochu historie.
Kostel sv. Anny jsme si prohlédli cestou do Mattoniho muzea.
Mattoniho muzeum v opraveném Löschnerově pavilonu.
Ottova promenáda je stále v opravě.
Jeden pramen pod promenádou.
Mattoniho vila v roce 2017...
... a letos v roce 2020
Mattoni by se divil.
Druhý volně přístupný Ottův pramen - "Mattonka".
Na těchto schodech jsme se tehdy fotili.
Vzpomínání a návštěvu Kyselky jsme spojili s výstupem na rozhlednu Bučina a výhledem na Krušné hory.
Byl krásný podzimní den.
Autorka všech fotografií: Jiřina Votavová
Všechny moje blogy najdete zde: https://jirinavotavova.blog.idnes.cz/
