Requiem pro panenku. Reálný příběh?

Ani náhodou. Skutečný určitě v tom, že ústav vyhořel a zanechal tragédii na lidských životech. Četla jsem spisy, poznala jsem aktérku příběhu osobně, jak se chovala, ale s realitou to nemá nic společného. A jaká že to byla panenka? Žádná zakřiknutá a nevinná dívka s milou tváří a světlými vlasy, jak byla ve filmu prezentována, ale agresívní a nepřizpůsobivá cikánka. V minulosti byla v rodině týraným dítětem a důsledkem toho poznamenaná patologickými projevy. Vlastně za své agresivní chování až tak úplně nemohla. Doma ji krutě týrali ( matka ji zavírala do tmavého sklepa, otec ji kopal surově do hlavy, někdy se přidala i matka).

Bude to asi již čtvrt století, co se ten tragický příběh stal v Měděnci na Chomutovsku, kde zahynulo v plamenech 26 chovanek ústavu pro mentálně a tělesně postižené.

V té době jsem ve své práci změnila dočasně, ale i kontrastně klientelu a pracovala jsem s mravně narušenými osobami. Práce to byla specifická. Na  Evu Kováčovou si pamatuji dobře ve vztahu k tomu přběhu a také proto, že byla dost problematická.

 Dočetla jsem se, že dnes se už tak nejmenuje. Už to není ta dívka nebo žena, ale o pětadvacet let starší muž. Nechala si údajně změnit operativně pohlaví.

Jak se stalo, že se ocitla v ústavu pro mentálně postižené, nikdo nevěděl. Po mentální stránce byla v pořádku, nebyla však inteligentní, jak se psalo v médiích. Byl to takový průměr. Byla drzá, rváčka, útěkářka, ubližovala slabším. Nesla si následky z dětství . Ubližovali jí, tak i ona ubližovala druhým.

Nesnášela "ležáky", tak říkala nepohyblivým  pacientům, musela údajně za ně všechno dělat. Hnusilo se jí, když se znečistili a ona je musela mýt( tenkrát žádné pampersky nebyly).

Všechno se jí tam příčilo, chtěla pryč. Vzala krabičku sirek, otevřela dvířka skříní a škrtla. Vznítily se "hadry". Mluvila o všem chladně, jako by se nic  nestalo. Jako by právě tak řekla, že škrtla sirku a zapálila si cigaretu.......

Tenkrát mladý režisér Filip Renč natočil  příběh podle reportáže Josefa Klímy, který měl podklady jen ze soudních spisů. Ani jeden z nich s Evou  nemluvil, nikdy ji neviděli. Nikdo nemluvil ani s vychovatelkami.I když byly odsouzeny a  něco se tam zřejmě dělo, měl být příběh koncipován oboustranně.

Tenhle je jen volnou, převolnou inspirací a převyprávění něčeho, co se nenazývá skutečnou událostí.