Jak "chudý chlapec" ke štěstí přišel

A nebo z dětského domova na britskou univerzitu. Žádné štěstí tady neplatí. Vlastní pílí, silnou vůlí a obrovskou ctižádostí dokázal to, že dnes studuje na London Metropolitan University.

O životním příběhu jedenadvacetiletého Martina,  rodáka z Českých Velenic, který vyrůstal v dětském domově a dnes je studentem na London Metropolitan University, jsem se nedávno dočetla v denním tisku. Bez nadsázky by se mohl stát zajímavým námětem pro poutavý hollywoodský film .

Ale Martin dojemný příběh ze svého života vyprávět nechce. Necítí se být handicapovaný vlastním osudem. O svém pobytu v dětském domově nemluví jako o traumatu, ale jako o životní příležitosti, která se mu naskytla a kterou dokázal využít.

Do svých třinácti roků žil s matkou a dvěma bratry. Matka (učitelka) je nezvládala a navíc byla nemocná. Otec s nimi nežil. Viděl ho vlastně jen jednou. Jeden z  bratrů nechodil do školy a obecně měli výchovné problémy. Soud rozhodl o umístění dětí do dětského domova.

Martin hned od začátku viděl v domově spoustu příležitostí a inspirace, které mohl využít. Nijak zvlášť nestrádal. Měli výbornou a obětavou paní ředitelku, která se každému dítěti snažila dát šanci, aby se v něčem realizovalo. Když chtěl například někdo hrát fotbal, sehnala sponzory, aby ho opravdu mohl hrát.

Martin se v dětském domově výborně učil. I v době, kdy žili s matkou,  měl vždy samé jedničky. Byl akční, vydával školní časopis. Dostal se do matematické třídy na základní škole a byl vybrán jako jeden z prvních studentů na gymnázium Open Gate v Babicích u Prahy. Zakladatelem je miliardář Petr Kellner, klientelou jsou děti zejména z majetných rodin vzhledem k výši školného, ale  mimo jiné i talentované děti z těžkých sociálních poměrů.

 Následně pak udělal zkoušky na London Metropolitan University.

Podle jeho slov byl dětský domov plný příležitostí. Říká, že měl určitě i štěstí na konkrétní lidi, kteří mu pomohli.

Jeho domovem i ve svém věku stále zůstává dětský  domov v Boršově nad Vltavou. Má tam svůj vlastní pokoj a zatím  nemá potřebu hledat si vlastní bydlení. Může tam zůstat, než dostuduje. 

S rodinou se nestýká. Matka ho navštíví jen málokdy a s bratry v kontaktu není. Jeden studuje taky vysokou školu a druhý se stále potýká s problémy, dokonce i se zákonem.

To je šťastný příběh jednoho z nadaných dětí, kterých je v dětských domovech spousta. Samozřejmě, že důležitý aspekt je vliv genů . Z vlastních poznatků mohu říci, že děti tady nijak duševně nestrádají. Jsem s nimi v denním kontaktu a podílím se na výchově těchto opuštěných dětí.

To, co je pro děti vyrůstajících v rodinách samozřejmostí, tady slovo máma a táta je ideálem , i když mnohdy mají zkušenosti bohužel trpké. Není neznámé, že se na svých dětech někteří duševně i fyzicky provinili a ubližovali jim. Ale né každý. Buď se starat o děti nechtěli nebo nemohli. Přesto slovo máma a táta bývá vyslovováno s velkou pokorou.

Děti, které jsou mě svěřeny jsou ještě malé. Pokud nějaké trápení zažily, již si nepamatují a dávno to zapomněly. Když si vyprávíme pohádku, každé z nich  by chtělo sedět na mém koleni. Po dvojicích se během vyprávění vystřídají všechny.

Mají rády ty chvíle pohody, blízkosti a pohlazení. Jsem ráda, že můžu být jejich tetou.