Prostý život

Včera večer jsem byla nadmíru spokojená s oslavou narozenin IVy Janžurové. Na rozdíl od oslav s Jiřinou Bohdalovou- Bohdalkou by se mohly zdát skromnější. Na mně však působily o to víc vřelejší a upřímnější. K čemu mně přivedly navíc? K úvaze vzpomínkové. Vrátím se do dětství k babičce a k dědovi, prostým lidem. Proč? Mám ráda prosté, přirozené chování a Ivě Janžurové včera moc slušelo. I proto.

Láska mezi lidmi se totiž projevuje různě. Od falešných model k jen tak spolužití, kde víme, že jsme doma, mezi svými.

Čím to, že přijde okamžik a najednou pochopíte, že dětství bylo velice krátké, obzvláště ve spolužití s tak nádhernými lidmi jako byla babička a děda.

Babička, to byla taková poctivá šiřitelka dobré nálady a přes svou dřinu, která jí provázela coby zemědělskou rolnici dělající především na panských dvorech ráda "ochotničila". Tedy, dokázala se účastnit nejen maškarních a jiných rejů, ale  zahrát divadlo i sousedce.

Právě po babičce jsem převzala učenost, že nejdůležitější z věcí je být zadobře s okolím. Život sám nese mnohá úskalí, proč jej ještě ztrpčovat nejen svým blízkým?

A tak si ji pamatuji stále vlídnou a usměvavou, která na mně měla stále čas,nikdy jsem jí neviděla unavenou, nevrlou.

Nemůžu uvěřit, že to byla jen pozice klamná.

Děda byl u mně zvláštní kapitola. Nemluva. Ze zemědělství sběhl do depa a opravoval mašiny. Chodili jsme mu s babičkou naproti k zastávce, která byla mimo obec; a tady se u babičky projevoval smysl pro humor.  Za večera se dědovi shovala do příkopu a bafla na něho- uličnice. Strašně jsme se jeho úleku smály správně rozpustilé. Děda se nikdy nezlobil,. Hartusil naoko.

Děda měl jednu zálibu.  nedělích měl svůj svátek a v hospůdce U Beranů hrával s ostatními chalupníky o sirky desetníkový mariáš.

Ráda jsem za ním chodila.Posadil mně vedle sebe, dal mi přinést limonádu a poručil mlčet.Byla jsem upovídané stvořeníčko s velkou fantazií, ale tady jsem zmlkla a sledovala vážně blafající dědy/ bylo jim kolem padesátky a už to byli  v té době dědové přesně jako slavný děda Pantůček ze Tří chlapů v chalupě.

Stejně tak nám přivážel do Litvínova brambory ze staroušků záhumenku a borůvky. Pravidelně léto co léto po mně přijížděl nebo mně odvážel do Kněževse a z Kněževse.

Jeden čas bydleli s babičkou také na vechtru. Vzpomínám, že jsem si pořídila v městě Litvínově opravdového zajíčka, kterého jsem se ujala. Mimochodem: Od té doby věřím, že se dá i on vychovat jako domácí mazlíček. Milovali jsme se a všude v paneláku zvaném Koldům mně provázel jako pejsek.

Vzala jsem ho na prázdniny k dědovi. Zajíčkovi se tam okamžitě líbilo. Proháněl dědovi slepičky a bydlel občas mezi králíky, občas se mnou a s dědou koukal jak byl zvyklý z městského bydlení na televizi zvanou Mánes.

Já, povídalka mluvila na oba převážně sama, stejně jako v lese, kde jsme s dědou sbírali borůvky- tedy on sbíral já kradla a jako víla Amálka tam pořád tancovala a zpívala...

Děda trpělivě poslouchal a snášel mou hatmatilku a zajíčka...

Náš společný přítel, zajíček špatně skončil . Nebál se ani psa a my dodnes nevíme zda si lovecký Azor chtěl s Pepou hrát či zvítězily lovecké pudy; zabil ho jednou ranou packy.  Děda Azora nechtěl nějaký čas vidět. Takov to byl přítel.

O dětství s těmito krásnými lidmi bych mohla psát dlouho. Měla jsem bohaté dětství a stačilo málo, jen jejich láska; jen ta je vzácnou devizou.

Mám svá vnoučata. Zdá se, že se mnou momentálně nejsou tak fyzicky spjatá.I já dospívala. Děda například se styděl za mou minisukni a úmyslně mně přehlédl. Byl to pro mně trest.

Později mně přijal zpět i s minisukní, neuměl se zlobit dlouho.

Dětství je najednou vzpomínka  plná lesklých perliček.

Zdá se?

Až čas prověří hodnoty, které inkasujeme. Kéž jsou mým dětem stejně drahé jakých se dostalo mně.