Prosťáček?

Kdo z lidí dal právo soudit druhého člověka? Člověk, pán, který chce být roven stvořiteli. Pořádek musí být. Ano, ten je nezbytnost. Zákony mají být nástroji k získání rovnoprávnějších spravedlností mez lidmi tohoto světa. Jsou? Toť otázka postavená na roveň pouhého zamyšlení se o víkendu.

Přiznávám; téma nezní moc příjemně. O to míň nastavené zrcadlo.

Soudíme odlišné náboženství a zvyky s tím spojené. Jak jednoduché řešení!

Vzpomenu letmo na Kupce benátského v Shakespearově hře a ptám se  úvodem coby on"Cožpak žid má jinou krev, jinak ho bolí rány?"

Jestliže odsuzujem indické kastovnictví dím, a nechováme my se porytecky ještě hůř svým odsuzováním lidí z jiné tzv třídy společnosti? Vždyť sama naše společnost je vrstvou "horní", střední" a spodiny- lůzy jak uvádějí vybraní členové z obou předchozích uskupení. \Nepočítám lidi zdravotně postižené, kterým se nepodařilo se narodit do ideálního zázemí.

Ale to odbočuji do sáhodlouhé diskuze.

Vlastně, zamyslet se mě přimělo včerejší setkání před nádražím v Ostrově s existencí, která ještě patřila k lidem, ale nikdo už jí nebral jako člověka.

Somrák- vagabund:když se narodil, měl určitě krásně růžovou tvářičku a jeho ručky se dychtivě vytahovaly k mámině prsu.

Kdo byla jeho máma? Chtěla ho? Měl kdy otce? Měl především lásku domova? Kde jí ztratil měl-li jí_

Vždyť měl stejnou barvu kůže a stejně dychtivé srdíčko po životě! Kam se to propadlo? Které cesty ho provázely?

Dneska už nikdo nepozná, že jeho kůže byla bílá a že měl možná havraní vlasy. Jeho oči skrývaly studánku...

Tráva svahu na kterém spí, zestárlý, apatick, poražený je ještě mokrá od deště.

U sebe má jediný majetek: Posbírané igelitky a v nich obsah popelnic. S tou vzpomínkou svého fotografického úlovku odjíždím.

Vracím se stejným vlakem za počínající tmy. Somráček se posunul ze svahu na lavičku přímo u nádraží.

Šedivý"pán" kouká do prázdné tmy. U sebe plno igelitek. Jak zjistím o kus dál, nově nasbíraného odpad...Všední život všedního tuláka hodný prvorepublikových bláznů, kteří se nám tolik líbí třeba v podání pana Plachty:

Svět prý pokročil kupředu.

Vedle nově nablýskaných domků kolem nádraží mě o tom moc epizodka moc nepřesvědčila.

Lidé jsou stále jen lidmi rozdělenými na kastovnictví,slabější vylučujeme. Jsme přeci součástí přírody, ne?

Nejlepší je to svést na jinou barvu kůže či jiné náboženské předsudky.

A už se to může svést i na to, že každý je strůjcem svého štěstí.

Proto, příjemnou neděli a děkujte osudu,že vás nepostrčil do škatulky, která se nehodí do společnosti.