Přítelíčku milý, Villone:

zdravím tě do nebíčka opět, po čase, do nebíčka, do nebe..Trefil jsi tam po své anabázi pozemské, po tom velkém vandru?

Dnes večer budeme opět spolu; bude se číst v kouzelné bedýnce kam vklouzá lidský hlas, ma stanici ČR Praha 2 od Jarmily Loukotové tvá pouť zachycená v díle Navzdory básník zpívá; a budu se nořit do tvé cesty pozemské, kdy papežské se stavělo nad božským, chtěje zastínit co Boha jest morálkou pokryteckých dogmat daných za zákony. Zatím jsi kráčel cestou německého Ulenspiegla,( byť jste se nikdy nepotkali  stejně jste se duchem vysmívali době,) neboť vaše duše byly co průhledné víno čisté a křišťálového perlení, čímž jste se rozprchli až do současnost... a tak  vstupujíc do tvé Balady zas s tebou ke Sklepnicím a jiným hříchům spěchám a z šibenice snímám i tvé činy, nebot kdo bez viny je vinen nejvíce-lhaním...

Já miloval, to nezapírám

a miloval bych ještě rád

teď řemenem však břicho svírám-

a v srdci žal, a v břichu hlad

to je k těžké milovat;

chceš-li se kochat svými city,

to o žaludek musíš dbát:

k lásce hbitý, jen kdo sytý.