nejsou jen šťastné dny

jakoby i slunce plakalo v tom krvavém žáru

když den se sklání zavírá se osud, který prošel: vše co poíjde bude nové;

...přitom mohl člověk dojít svou bolestivou pouť, stejně jako ho mohla dnem provázet chvíle štěstí.

Kde jsou a  kde již nejsou hranice života?

Vše je tak propojené, že filosofické úvahy vstupují do dogmat snů a přání.

Človíček se narodí, tak všední jev:člověk byl počat;,taková hiearchie náhod setkání spermat s vajíčkem. Setkání dvou jedinců -

-, pouhopouhá náhoda propojení, jedno jak dlouhá je známost předešlá činu.

Človíček se tedy narodil, takové maličké nic, klubíčko závislé na okolí. Teprve to ho vlastně začne opravdu tvořit. Třeba křivit jeho tělo, třeba charakter; třeba urovnávat jeho pokřivené tělesné neduhy; málokdy však srovnáme křivdy, které mu vtiskli druzí do paměti.

Tak rostou teroristé a vrazi - zkřivené úděly maličkého stvoření. A slunce vyhází, a slunce zapadá, a lidé umírají, a lidé se rodí :

jenom ne a ne vytvořit paměť, která by zastavila ZLO, jenž vlastně vyrůstá přímo z nás samých.  

XXXX

ČLOVĚK

         -toť nádoba vznešenosti co nosí kosti pestře oděné.

         Duše však ne, ta prostinká je jako dech, nese si na zádech jen břemena naší existence........