Neděle třetí- stříbrná

....a já se vracím nazpět za panem Ladou, jak jsem slíbila. Hodí se do našeho malého svátečního rozjímání jaké to bylo, když  a než malý Josífek se stal velkým malířem. Dnešní nedělné pohádka v nekonečných verzích o kocouru Mikešovi, Pašíkovi a všech kamarádech z ČR2 pěkně té vstřícnosti nahrála, že?

Tak tedy; Bylo- nebylo, leč ono skutečně bylo, když se narodil maličký Josífek:

Jeho paměti začínají: Rodné hnízdo

Můj otec prožil v životě hodně strastí i bolestí; v neradostném dětství jako nevídané a odstrkované dítě; v učení i mužném věku, kdy musel stále zápasiti o existenci rodiny a vydělávat jenom na úroky, protože byl donucen začít s dluhem; a v pozdějších letech byl k tomu ještě trápen rozedmou plic, jíž konečně i podlehl ve věku 57 let. Tuto nemoc si prý uhnal schvácením, když jednou táhl na sáňkách z Kostelce nad Černými lesy nakoupené kůže.

Pamatuji ho už vážně nemocného.

Když mi bylo asi sedm let, zkrušila ho nemoc už tou měrou, že se dal poprvé zaopatřiti svátostmi umírajících.

Potom žil ještě deset roků. Nikdy nenaříkal a když nemoc povolila býval i veselý. Nemoc, starosti i příležitostné rány osudu snášel se stoickým klidem a přijímal je z rukou Božích s odevzdaností věřícího křesťana.

Když jsme byli okradeni nebo přišli o dobytče, matka vždy naříkala, ale otec jí klidně  domlouval: "Co je pryč je pryč a je marno naříkat!" Pánbůh dal, Pánbůh vzal, tak už nelamentuj."...

Když jsem se narodil, byla matce čtyřicet tři léta. Bylo jí tedy padesát, když mně bylo sedm. Pamatuji si ji tedy jako starou ženu, unavenou prací a starostmi. Také myslím trpěla neurastenií, kterou jsem po ní podědil. Ačkoliv bývala ráda dobré mysli, upadala snadno pro každou maličkost do chmurné nálady a pláče. V mládí prý bývala velmi veselá a nikdy neplakala. Stále jí bylo něco k smíchu. Často, měla-li potkat některou vážnější osobu raději se jí včas vyhnula, aby se nemusela před ní smát, protože by si ta osoba mohla vztahovat na sebe...

Jako malému chlapci povídala mi matka často pohádky. Proti všem pravidlům byly to všechny pohádky strašidelné, o čertech, loupežnících, ježibabách a jiné havěti. Pamatuji, mráz mi běhával po zádech, když mi matka potmě vyprávěla pohádku, v níž se dva loupežnící dělí o lup v noci v kostnici a huhlavě při tom počítají: "Tohle tobě,- tohle mně; Tohle tobě- tohle mně:"..

V posledních letech svého života žila má matka u své vdané dcery , mé sestry Marie, jež bydlela v podnájmu. Tam kolem ní skotačila čtyři vnoučata, ale babička už byla čím dál mrzutější a někdy upadala do takové melancholie, že bez příčiny dlouho plakávala. Tak se v podivném kontrastu její lehkomyslný smích z mládí  změnil v stáří v trudomyslnost bez zjevné příčiny.  Matka zemřela v listopadu roku 1912. Bylo jí osmašedesát let.

.

Přes všecky svízele měl otec rád švandu. V mladších letech chodil s pytlem v masopustním průvodu a v hosodě se účastnil scény zabíjení ohromného kopyta. Pro tu scénu si také ušil z kůže velikou jitrnici, jež byla pak při té zabijačce podávána ctí a darem panu starostovi. Uměl zpívat mnoho posměšných písniček o ševcích a chtěl-li někdo otce rozzlobiti nějakou ševcovskou historkou, odbyl ho vtipem ještě větším a zkazkou jedovatější a posměváček už dal pokoj.

Pro svůj humor byl zván na veselky i do sousedních obcí. Když někdy místo mně pásl krávy Na dolích zpíval klukům písničky o ševcích za to, že mu naháněli.p

S přibývajícími léty se tatínkova nemoc horšila. Musil si dávat hodně pod hlavu, aby mohl spát, ve vodorovné poloze se dusil. Choroba se stupňovala, až konečně mohl spát jen vsedě, maje hlavu opřenu o lenoch židle, jenž byl obalen starými kabáty, s polštářem navrch. Tak musil spáti mnoho let, a nikdy na to neklel, nikdy nenaříkal. Spíš mi každý večer říkával s humorem:" Tak mi, Josífku osedlej toho valacha!"

Milý Josífku Ladovic, dnes smutněji vzpomínám jak vy sám jste roku 1973 své paměti vydal, a tímto úvodem. Kdo se ale pozorně začte ucítí stejnou úctu k lásce, která vám otevřela svět už na počátku, byť v bídě a strastech. Věru, krásné bylo přes všechny útrapy vaše dětství, hravé...A za to dobro mohla i láska rodičů. Ještě nás čeká neděle zlatá. Slibuji, že se s vámi podívám pod váš vánoční stromeček!

Ještě nás čeká: a já slibuji, že si dám víc pozor na překlepy, protože dnes opět PC klávesnice se mnou šotkoval aa já na ni nebyla přísnější. Tímto se omlouvám i za sebe všem čtenářům