Kocháme se...

Krásný vzhled je na ten boží svět: ty široké lány na světové strany rozpažené, lesů a luk a přejezdů, nadjezdů...

kruhových oblouků, satelitních sídlišť z domků rodiných, panelákových oken:

Kdykoliv vyrazím do milé přírody vzpomenu oblíbené hlášky z Vesničky mé střediskové, kdy ctěný pan doktor jedouce okrskou "zvládal bravurně" se jízdou alejí se kochat krajem.

Uběhlo několik málo let , dvacítka pouhá, a scenérie nabývá nových, modernějších rozměrů:Bilbordy kam se podíváš, obchvaty, nadjezdy, podjezdy; sloupy ukazatelů narostly do nových rozměrů, přibylo značení,lánů asfaltu...

Kdyby jenom to.

Zatoulala jsem se tuhle v ukázce z oblíbených Bylo nás pět: Tam se pro změnu   doktor v podání Vaška Vydry nekochal: Jezdil ulicí kolem a jeho šikovnost mu dovolovala tak akorát sledovat uliční kostky. Inu, město:Dnes by musel řešit zácpy a neprůjezdnosti a neurvalost...

Jinak s jízdou zručnosti na tom byli oba doktorové stejně.

Proč mě napadlo zrovna toto téma?

Inu, šla jsem si včera zas lesem, asfaltkou a zpívala jsem si:"A já jdu lesem jak ten pták, šťasten tak, š´tasten tak...

zatímco kolem jezdili cyklisté a kochali se rovněž lesní scenérií. Tu se rozjeli, tu seskočili a rozhlíželi se, tu tlačili kolo vedle sebe, aby víc souzněli s krajinou:

Ó, světe přirozených scenérií!

Jsme prý až moc zahlceni myšlenkami a poznatky. Stále nás něco nutí se soustředit.

Milý les a jeho tišina ás nenutí nic. Ani sledovat čas, ani se učit poznatky. Tam to prostě je.Tam to prostě žije.

Mimochodem, procházka loukou je o stejném.

Ani jedno z nich nemusí mít reklamu´na zážitky; Proč? protože kdo šel krajinou mohl si zpívat stejné:"A já jdu volný,šťastný..."